Mýtus o Aktaiónovi

Jak známo, Actaeon (v řeckých bájích Aktaión) byl velmi zručným lovcem. Jednou nechtě překvapil bohyni lovu Dianu (Artemis) při koupání nahou a bez jakékoli zbraně na dosah. Takto ponížená a rozhněvaná bohyně Actaeona pokropila vodou ze své lázně a proměnila jej v jelena, aby nikde nemohl vyprávět, že ji zastihl bez šatů a bezbrannou.  

Podle verze v Ovidiových Proměnách* Aktaión (jméno u něj figuruje v řecké formě) prchal, aniž by o své proměně věděl. Celý udiven rychlostí a hbitostí, se kterou nyní mohl běžet, se najednou zhlédne ve vodní hladině a zděsí se. Nemůže naříkat lidským hlasem ani lidskou řečí - zbyl mu jen jeho lidský rozum.   

Jeho vlastní lovečtí psi ho hledají, zavětří však pouze jelena. Vydají se po jeho stopě. Aktaión před nimi prchá stejnými stezkami, na kterých dříve se svou smečkou pronásledoval zvěř. Nyní se sám stává kořistí. Za chvíli je jeho tělo pokryto ranami. Psi při útoku stále očima hledají svého pána, jako by křičeli: "Aktaióne!" Aktaión otáčí hlavu. Psi si mezi sebou stěžují, že tu jejich pán není a nemůže tedy výsledek jejich lovu ocenit. Aktaión by zde chtěl nebýt, ale je tu. Chtěl by vidět divoké výpady svých psů, ale nebýt tím, kdo je trhán... To se mu však nesplní - nakonec tesákům svých psů podlehne.

Podle pozdní verze mýtu psi svého pána nepřestávali hledat a působili tak zoufale, že jim kentaur Chirón zhotovil Aktaiónovu sochu, aby utišil jejich bolest.  

Velmi poetický a detailní rozbor tohoto mýtu viz Pierre Klossowski, Le bain de Diane, Paris, Gallimard 1980, 115 str.

---

*) Ovidius, Proměny, Praha, Svoboda 1974, s. 64-67

 

Martin Johann Schmidt (1718-1810), Diana a Actaeon

 

Tiziano Vecellio (1490-1576), Actaeonova smrt

 

 

Luigi Vanvitelli (1770-1773), Diana a Actaeon, Caserta, Itálie