Všeobecná deklarace zvířecích práv (1978)

Georges Heuse, zakládající předseda Mezinárodní ligy za zvířecí práva, sepsal ve Francii první text Všeobecné deklarace zvířecích práv - text, jenž byl v roce 1973 s některými změnami přijat Národní radou na ochranu zvířat (Conseil national pour la Protection des Animaux).

Výsledkem úprav, které do deklarace později vnesly spolky na ochranu zvířat a některé osobnosti z vědeckého či kulturního světa, byla nakonec její verze z roku 1978. Ta byla schválena již v roce 1977 na mezinárodním sjezdu ochránců zvířat v Londýně, leč vyhlášena byla až roku 1978 v sídle UNESCO v Paříži.

Úplné znění tohoto historického textu:

Všeobecná deklarace zvířecích práv

Preambule

Vzhledem k tomu, že každý živočich má určitá práva,

že zneuznávání těchto práv a pohrdání jimi vedly a stále člověka vedou k páchání zločinů na přírodě a na zvířatech,

že to, že lidský druh uznává právo ostatních živočišných druhů na existenci, je základem pro soužití druhů na zemi,

že genocidy páchá člověk a že hrozí jejich pokračování,

že úcta člověka ke zvířatům souvisí se vzájemnou mezilidskou úctou,

že výchova má již od dětství vést k pozorování a chápání zvířat a k úctě a lásce vůči nim,

je vydáno následující prohlášení:

 

Článek 1  

Všichni živočichové se rodí sobě rovni a mají stejné právo na existenci.

 

Článek 2 

1. Každý živočich má právo na úctu.

2. Člověk coby živočišný druh nesmí porušováním tohoto práva ostatní živočichy vyhlazovat ani je vykořisťovat ; jeho povinností je využít svých znalostí ve prospěch zvířat.

3. Každý živoči​ch má právo na pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.

 

Článek 3

1. Žádné zvíře nebude vystaveno ani špatnému, ani krutému zacházení.

2. Jestliže je usmrcení zvířete nevyhnutné, musí být okamžité, bezbolestné a nesmí u něj vyvolávat úzkost.

 

Článek 4 

1. Každé zvíře, které patří mezi divoké živočišné druhy, má právo na život ve svém vlastním přirozeném prostředí – na souši, ve vzduchu či ve vodě, a má právo se rozmnožovat.

2. Jakékoliv zbavování svobody, byť pro edukativní účely, je s tímto právem v rozporu.

 

Článek 5 

1. Každé zvíře, které náleží k živočišnému druhu tradičně žijícímu v okolí člověka, má právo žít a vyrůstat takovým tempem a v takových životních a svobodných podmínkách, jež jsou vlastní jeho druhu.

2. Jakákoliv úprava tohoto tempa či těchto podmínek stanovená člověkem pro komerční účely je s tímto právem v rozporu.

 

Článek 6

1. Každé zvíře, které si člověk zvolil za společníka, má právo žít tak dlouho, jak je to pro něj přirozené.

2. Opuštění zvířete je činem krutým a ponižujícím.

 

Článek 7 

Každé pracující zvíře má právo na rozumné omezení délky a intenzity své práce, na výživu umožňující regeneraci a na odpočinek.

 

Článek 8 

1. Pokusy na zvířatech zahrnující fyzické či psychické utrpení jsou s právy zvířete neslučitelné, i když jde o pokusy lékařské, vědecké, komerční nebo o jakoukoli jinou formu pokusu.

2. Je nutno využívat a rozvíjet náhradní techniky.

 

Článek 9

Pokud je zvíře chováno pro potravu, nesmí mu jeho výkrm, umístění, převoz a usmrcení způsobovat úzkost a bolest.

 

Článek 10 

1. Žádné zvíře nesmí být využíváno pro zábavu člověka.

2. Exhibice zvířat a představení, která využívají zvířata, se neslučují s důstojností zvířete.

 

Článek 11

Jakýkoli čin, který vede k usmrcení zvířete, aniž by to bylo nezbytně nutné, je vraždou, to znamená zločinem proti životu.

 

Článek 12

1. Jakýkoli čin, jenž vede k usmrcení velkého počtu divokých zvířat, je genocidou, to znamená zločinem proti živočišnému druhu.

2. Znečišťování a ničení přirozeného životního prostředí vede ke genocidě.

 

Článek 13

1. S mrtvým zvířetem se má zacházet ohleduplně.

2. Kruté scény, jejichž oběťmi jsou zvířata, mají být zakázány v kinech i v televizi, pokud není jejich cílem demonstrovat porušování práv zvířete.

 

Článek 14 

1. Organizace na ochranu zvířat a ohrožených druhů mají mít zastoupení na vládní úrovni.

2. Zvířecí práva má chránit zákon, tak jako chrání práva člověka.