Speciesismus, species-šovinismus

 

• angl. speciesism, fr. spécisme, espécisme. Hana Müllerová a Vojtěch Stejskal užívají termín „species-šovinismus" (viz Müllerová, H., Stejskal, V., Ochrana zvířat v právu, Praha, Academia 2013, s. 144)

• Užší hledisko:

  • Druhová nadřazenost, skupinový narcismus založený na příslušnosti k určitému živočišnému druhu, tj. nadřazenost člověka coby homo sapiens ostatním živočišným druhům.
  • Obdoba rasismu, sexismu atd. Podle všech těchto ideologií totiž pouhá příslušnost k určité skupině (zde k jednomu živočišnému druhu) její členy opravňuje k pocitu nadřazenosti nad ostatními skupinami podobné kategorie a přiznává jim také většinou zvláštní privilegia a práva.

 

• Širší hledisko:

  • Jakákoli diskriminace nějakého jedince, popř. jedinců, založená na kritériu příslušnosti k určitému živočišnému druhu, tzn. i nadřazování některých mimolidských druhů jiným mimolidským druhům, kterého se dopouští člověk.
  • Tento pojem zavedl britský psycholog a zastánce zvířecích práv Richard D. Ryder v roce 1970. Od něho jej v roce 1975 převzal australský filosof Peter Singer.

 

---

Zdroj:

Jeangène Vilmer, Jean-Baptiste, Ethique animale, Paris, PUF 2008, s. 45-50

Müllerová, H., Stejskal, V., Ochrana zvířat v právu, Praha, Academia 2013, s. 144

 

 

 

Výhrady francouzských filosofů k pojmu speciesismus

1) Dominique Lestel

Dominique Lestel má o smysluplnosti tohoto pojmu pochybnosti. Argumentuje proti němu takto: „U zvířat je kanibalismus vzácný a u velkých šelem se nevyskytuje vůbec. Budeme pantery označovat za speciesisty, protože odmítají požírat některého z příslušníků svého vlastního druhu? Proč by tedy měl být speciesistou člověk, jestliže kvůli potravě svolí k zabití krávy, a nikoli nějakého člověka? Přesněji řečeno, proč by měl být  v ě t š í m  speciesistou než panter? Můžu z toho vyvodit, že zachovat se jako všechny druhy predátorů je jediným opravdovým antispeciesistickým postojem, neboť takto sám sebe uznávám jako člena zvířecího společenství, aniž bych se pokoušel povyšovat se nad jiné živočišné druhy. Určitá forma  s p e c i e s i s m u  tedy představuje paradoxně jediný způsob, jak nebýt speciesistou – být takovým speciesistou, jakým jsou všechna ostatní zvířata.“ (1)

Na základě této úvahy Lestel dochází k tomuto závěru : „Vegetarián je tedy více než pozoruhodným případem speciesisty, neboť je ochoten některým členům svého vlastního druhu zapovídat to, s čím u příslušníků veškerých ostatních živočišných druhů jinak souhlasí: mám na mysli způsobilost sledovat své vlastní zájmy.“ (2)
 

2) Jean-Baptiste Jeangène Vilmer

„Ryderovy a Singerovy definice mají [...] tu vadu, že problém příliš zužují, neboť se omezují pouze na vztah lidí a zvířat. Speciesismus je především druhovou diskriminací. Jenže „zvířata" nejsou živočišným druhem, nýbrž množinou druhů. Chceme-li být tedy přesní, pak ten, kdo tvrdí „lidé především!", není ani tak speciesista, jako spíše antropocentrista. Za druhé, speciesismus také spočívá v diskriminaci mezi zvířaty: speciesistou se stáváte, když na jedné straně protestujete proti zabíjení a konzumaci psů a koček v Asii, proti lovu tuleních mláďat či velryb, ale na druhé straně nejste proti zabíjení a konzumaci hovězího dobytka a prasat ani proti lovu koroptví či výlovu kaprů." (3)

Speciesismus tedy také vede k upřednostňování i jiných druhů než člověka, a to na základě celé řady kritérií, např. podle: 

1. estetické role (obliba velkých druhů, např. velryb, slonů apod.),
2. symbolické role určitých druhů zvířat (lev, orel, vlk apod.),
3. domestikace (některým lidem jsou domácí zvířata bližší),
4. „divokosti" (někteří lidé dávají přednost reprezentantům nespoutané či panenské přírody),
5. esteticko-afektivního kritéria (prim hraje roztomilost - zejména u většiny mláďat - nebo také „nevinnost" (laně apod.),
6. náboženského kritéria (posvátná kráva)

a dalších kritérií (např. politických, kulturních, hospodářských atd.).

---

Poznámky:

1. Dominique Lestel, Apologie du carnivore, Paris, Fayard 2011, s. 55.

2. Tamtéž, s. 60 (tučně zvýrazněno O.S.).

3. Jean-Baptiste Jeangène Vilmer, Ethique animale, Paris, PUF 2008, s. 47 (tučně zvýrazněno O.S.).