Objektivistická (klasická) etologie

Založena v letech 1930-1940, a to na teorii, že chování vychází z přípravných událostí, které mu bezprostředně předcházely a které nad ním mají kontrolu.
Jejími hlavními průkopníky byli Konrád Lorenz a Niko Tinbergen, kteří také v roce 1973 získali Nobelovu cenu.
Oponuje jinému oboru, který se věnoval chování, a sice behavioristickému proudu srovnávací psychologie: zde je kladen důraz na mechanismy a rozvoj chování na bázi učení. Cílem behavioristů bylo najít obecné zákonitosti chování, a to především v kontrolovaném prostředí laboratoře. Behavioristé přitom věnovali pozornost pouze úzké skupině živočišných druhů: laboratorním potkanům (rattus norvegicus) a holubům (columba livia).

Oskar Heinroth (1871-1945)

1911 - termín etologie se v písemné podobě objevuje v článku Oscara Heinrotha; již předtím ho použil i francouzský zoolog Alfred Giard (1846-1908), ale bez větší odezvy.
Heinroth termín etologie představil již v roce 1910 na 8. ornitologickém kongresu, a to v přednášce „Příspěvky k biologii, zvláště k psychologii a etologii vrubozobých“. Termín použil ve smyslu srovnávacího studia geneticky programovaných norem chování, které vznikly během vývoje sledovaných druhů.
Studium chování, které bylo doménou společenských věd, zařadil do biologie.
Jako jeden z prvních také hovořil o vtištění (die Prägnung).
Velmi ovlivnil dva slavné představitele objektivistické etologie - Konrada Lorenze a Niko Tinbergena.
Ústředním problémem pro studium chování se pro ně stala role instinktu a motivace; behavioristické koncepty jako podnět a reflex nepovažovali za dostačující.

Zavádí koncept "koordinovaný" či "instinktivní pohyb" (Erbkoordination), neboť každé instinktivní chování je podle něj založeno na více či méně rigidním automatismu.
Takové chování je zahájeno vlivem spouštěče, který ovšem není apriorní (viz proces vtištění, které může být za určitých podmínek realizováno i se zcela cizorodým předmětem). Podle Lorenze je takto spuštěné chování také dokončeno, a to i při absenci vnější reakce na toto chování, která by je průběžně stimulovala.
Rozumně tak vysvětluje údajnou "hloupost" zvířat, u nichž byla pozorována aplikace instinktu na předměty, které byly naprosto vzdáleny jejich přirozeným podmínkám.

Vycházel nejen z přímého pozorování, nýbrž i z experimentování v přírodě.
1951 - vydal první učebnici etologie Studie o instinktu.
1953 - Sociální chování zvířat - Chování zvířete je velmi specificky ovlivňováno chováním ostatních zvířat, jeho životním prostředím a jeho vnitřním duševním stavem.
1963 - O cílech a metodách etologie:
Musíme se ptát:

Zkoumáme evoluci určitého chování, tj. jak se změnilo během evoluce morfologických znaků, např. ploutev kytovce a pětiprstá končetina většiny ostatních savců.
Zkoumáme, jaká je příčina určitého chování, které faktory vnější či vnitřní vedou k určitému projevu.
Zkoumáme, jaká je ontogeneze určitého chování, tj. jak se určité projevy mění a dozrávají během vývoje jedince.
1947 a 1949 - British Society for Experimental Biology zorganizovala první sympózium v Utrechtu; zakládá se tím skutečná mezinárodní spolupráce v oblasti etologie.
1959 - konference v Oxfordu s účastí 62 badatelů; objektivistická etologie byla představena Američanům.

Zdroj:

Lestel, Dominique, Les Origines animales de la culture, Paris, Flammarion 2001, s.43 - 46

Veselovský, Zdeněk, Etologie. Biologie chování zvířat, Praha, Academia 2005, s. 28 - 35