Claude Bernard (1813-1878)
- francouzský lékař a fyziolog, zakladatel experimentální medicíny
Claude Bernard Lesson (Léon Augustin Lhermitte)
Stručný životopis
-
Claude Bernard se narodil 12. července 1813 ve vesnici Saint-Julien u Villefranche-sur-Saône. Byl nejstarší ze 4 dětí : jeho dvě sestry zemřely již ve věku 4 a 5 let, a jeho třetí sestra Antoinette-Caroline se narodila až 16 let po něm. Není divu, že jako jediný syn, vychovávaný dlouho coby jedináček v rodině, v níž otec často chyběl z důvodu častých obchodních cest, ke své matce velmi přilnul a až do její smrti v roce 1867 k ní zůstal citově vázán více než ke komukoli jinému.
-
Když bylo Claudovi 15 let vypůjčil si jeho otec peníze, aby rozšířil své obchody s vínem o podnikání v hedvábnictví, ale nakonec vyhlásil úpadek. Kvůli finančním těžkostem byl tedy Claude nucen odejít ze studií v královské koleji v Thoissey a v letech 1832 až 1833 byl výborným žákem lékarníka Milleta ve Vaise, na předměstí Lyonu.
-
Poté Bernard hojně navštěvoval lyonské divadlo, pro něž dokonce napsal úspěšný vaudeville a drama. Na vojnu nemusel, protože mu jeho otec zaplatil náhradníka.
-
Saint-Marc Girardin, literární kritik a estetik, který přednášel na Sorbonně a s nímž se Bernard do Paříže přijel poradit ohledně své nové divadelní hry, mu doporučil, aby raději navázal na svá předchozí lékárnická studia, a to studiem medicíny. Tuto radu Bernard následoval a v roce 1843 získal doktorský titul na základě práce O úloze žaludeční šťávy ve výživě.
-
V roce 1845 se ve svých 32 letech oženil s Marie-Françoise (Fanny) Martinovou, dívkou z lékařské rodiny. Za svědky mu šly významné osobnosti – François Magendie, zakladatel fyziologie nervového systému a profesor medicíny při Collège de France, dále Bernardův někdejší učitel a chemik Théophile-Jules Pelouze, jenž dal oba mladé lidi dohromady.
-
Narodili se jim dva chlapci (1846 a 1856) a dvě dívky (1847 a 1850), oba chlapci však ještě v kojeneckém věku zemřeli. Dcery se nikdy neprovdaly a dožily se vysokého věku.
-
Manželství příliš šťastné nebylo. Zatímco Fanny, městská dívka, vyhledávala společnost a milovala psy, Bernard se naopak zavíral v laboratoři a psy a další zvířata podroboval vivisekci. V roce 1870 oba manželé spolu přestali žít, dcery odešly s matkou, s otcem však nadále udržovaly poměrně vřelý vztah především prostřednictvím korespondence. V 90. letech Fanny se svými dcerami, které se nikdy neprovdaly, založila útulek pro psy a ve svém vlastním domě se začaly starat o opuštěné a toulavé kočky. Snažily se tak kompenzovat to, jak se zvířaty zacházel ve své laboratoři jejich otec. Založily také zvířecí hřbitov v Asnières.
-
Po rozchodu se ženou Bernard navázal podle všeho platonický vztah s Marií Raffalovichovou (viz foto), dcerou ruského bankéře. V letech 1869 – 1878 jí napsal na pět set dopisů, které později vyšly knižně. Krása se v ní prý snoubila s vysokým intelektem, plynně hovořila osmi jazyky, vedla rodinný život, jenž naprosto odpovídal dobovým normám... Bernard ji okouzlil též: svými přednáškami, „inteligencí a laskavostí“, „přístupem plným klidu, prostoty a opravdovosti, svou vysokou postavou a obdivuhodně vyvinutým čelem a spánky“ (1). Podobně se o něm vyjádřil i jeho velký přítel Louis Pasteur: „Distingovanost jeho osobnosti, vznešená krása jeho fyziognomie prodchnuté velkou vlídností [...] okouzlují na první pohled: pražádná pedanterie ani podivínství vědce, antická jednoduchost, naprosto přirozený způsob hovoru na hony vzdálený jakékoli strojenosti, avšak vyživovaný přesnými a hlubokými myšlenkami, to byly některé z vnějších předností pana Clauda Bernarda.“ (2) Velmi podobně ho popisovaly i jiné osobnosti.
Paní Raffalovichová a Claude Bernard |
První texty o experimentální medicíně 1858-1877) |
-
V roce 1865 neunikl pařížské epidemii cholery a nakazil se (toto nicméně nepotvrzují všichni jeho životopisci). Od té doby se už zdravotně nikdy nedal do pořádku – po zbytek života ho sužoval střevní katar, chronická rýma, revmatismus a úporné migrény.
-
V zimě 1877 se nachladil ve své laboratoři a na začátku roku 1878 ve svých 64 letech zemřel.
Výsledky Bernardových výzkumů
-
Bernard je zakladatelem moderní fyziologie, avšak experimentální metodu ani nevynalezl, ani ji do biologie nepřinesl jako první.
-
Je autorem pojmu "vnitřní prostředí" (milieu intérieur) a objevil, že je toto prostředí stálé. Právě to je považováno za hlavní Bernardův přínos. V 17. a 18. století neměla totiž experimentální metoda dobře stukturovanou teoretickou základnu. Tehdejší fyziologové se snažili potvrdit si experimentálně své hypotézy, těžko své zkušenosti propojovali a zasazovali do nějakého smysluplného systému... Teprve na základě Bernardovy teorie o fyzikálně-chemické stálosti vnitřního prostředí organismů bylo možné dát pokusům jasný řád, neboť jednotlivé fyzikálně-chemické parametry bylo možné měřit a jejich variabilitu či konstantnost studovat za různých okolností. Jednotlivé pokusy mezi sebou získaly souvislosti i jednotné zastřešení.
-
Tématy Bernardových výzkumů byla vazomotorická činnost sympatického nervového systému, produkce živočišného tepla, působení oxidu uhelnatého na hemoglobin, otrava plynem, účinky kurare na organismus, studium anestetik, diabetes:
1846 - Objevil roli pankreatu v trávicím procesu: ukázal, že slinivka břišní vylučuje látku, jež umožňuje trávit tuky.
1848 - Objevil, že játra vylučují glukózu, což později umožnilo pochopení diabetu.
1857 - Předvedl, jak se tvoří glykogen, šlo o první demonstraci katabolického procesu. Předvedl, jak se oxid uhelnatý preferenčně váže na hemoglobin.
1851 - Objevil proces živočišné termoregulace a vazomotoriky.
1855 - Ukázal, že orgány vylučují látky (později nazvané hormony), jež pomáhají udržovat stálé vnitřní prostředí. Izoloval glykogen a ukázal, jak se přeměňuje na krevní glukózu.
1856 - Ukázal, jak kurare vyřadí z funkce motorické nervy.
Kariéra a veřejné pocty
-
1834 - Zapsal se na pařížskou École de médecine. Ostatních se spíše plaše stranil. Školu nezakončil příliš bravurně: jako 26. z 29 studentů.
-
1843 - Získal diplom (bylo mu 29 let). Doktorská práce o žaludeční šťávě.
-
1844 - Neuspěl u agregační zkoušky, díky níž by získal oprávnění vyučovat medicínu.
-
1845 - S budoucím slavným neurologem a psychiatrem Charlesem Lasèguem si otevřel laboratoř. Z finančních důvodů ji musel zavřít.
-
1847 - Magendie mu nabídl místo ve své laboratoři v Hôtel-Dieu.
-
1849 - Poprvé vyznamenán řádem Čestné legie.
-
1854 - Zvolen členem Francouzské akademie věd (Académie des Sciences); stal se vedoucím katedry experimentální fyziologie na Sorbonně.
-
1855 - François Magendie zemřel a Bernard získal jeho místo na Collège de France. Zůstal tam do roku 1868.
-
1861 - Členem Lékařské akademie (Académie de médecine).
-
1867 - Stal se komandérem Čestné legie (nižší hodnost).
-
1868 - Jmenován profesorem v Muséum d’Histoire Naturelle; zvolen členem Francouzské akademie.
-
1869 - Jmenován senátorem.
-
1876 - Stal se jedním z komisařů Světové výstavy. Obdržel Copleyho medaili, nejvyšší vědecké ocenění udělované každoročně Královskou společností v Londýně.
-
1878 - Byl prvním vědcem, jemuž byl vystrojen státní pohřeb. Popud k tomu dal jeden z otců třetí republiky Gambetta. Ve smutečním průvodu kráčelo až ke hřbitovu Père Lachaise na čtyři tisíce lidí...
Pro zajímavost:
Kromě Pasteura byl jeho velkým přítelem Honoré de Balzac. Z dalších spisovatelů, kteří chodili na jeho přednášky a které inspiroval, jmenujme Gustava Flauberta a Théophila Gautiera.
Mezi posluchače Bernardových přednášek svého času patřil i Émile Zola. Bernardův Úvod do studia experimentální medicíny (1865) ho spolu s rozsáhlým dílem Prospera Lucase na téma fyziologie a dědičnosti (1847-50), Letourneauvou Fyziologií vášní (1868) a Tainovým determinismem inspiroval k myšlence, že nyní je třeba psát nikoli o „metafyzickém člověku“ (je mrtev!), nýbrž o „člověku fyziologickém“. Později však neváhal kritizovat odosobnění přírodních věd a odsoudit utrpení a nízký status zvířat v tehdejší společnosti...
Poznámky:
- Marduel, Marie-Aymée, „Claude Bernard, un physiologiste natif du Beaujolais, sa famille, sa vie, son oeuvre“, 2006, dostupné na WWW: <http://marduel.com/dossiers/claude-bernard.pdf> [cit. 2. ledna 2010]. Paní Marduelová je příbuznou Clauda Bernarda. Jeho životopis, který zpracovala, je v podstatě apologií.
- Cit. tamtéž.
Zdroj:
Marduel, Marie-Aymée, „Claude Bernard, un physiologiste natif du Beaujolais, sa famille, sa vie, son oeuvre“, 2006, dostupné na WWW: <http://marduel.com/dossiers/claude-bernard.pdf> [02.01. 2010].
Pichot, Claude, Histoire de la notion de vie, Collection Tel, Gallimard, Paris 1993, s. 689 - 762
Poupa, Otakar, "Život Clauda Bernarda", in Claude Bernard, život a dílo, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961, s. 15 - 84
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Claude_Bernard>
<http://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_Bernard>
<http://www.lancheongwah.com/2005/12/29/biographie-claude-bernard-1813-1878>
<http://www.claude-bernard.co.uk/page34.htm>
Claude Bernard a vivisekce
Claude Bernard laboratorní vivisekci podrobil tisíce zvířat nejrůznějších druhů. Řekl například: „Fyziolog není člověk z vyšší společnosti, je to vědec, je to člověk zaujatý a pohlcený jedinou vědeckou myšlenkou a za tou jde: již neslyší křik zvířat, nevidí už prýštící krev, vidí pouze svou ideu a pouze organismy, které před ním skrývají jevy, jež chce odhalit.“ (1)
Bernard svého času dělal i vivisekční pokusy na opicích, protože mu však jejich reakce příliš připomínaly reakce lidské, zaměřil se na jiná zvířata. Ostatně podobně tomu bylo i s Galénem. Ten pokusů na opicích zanechal ze stejných důvodů... (2)
1) Claude Bernard, Introduction à l'étude de la médecine expérimentale, J.-B. Baillière et fils, Librairies de l'Académie impériale de médecine, Paris, 1865, s. 180
2) Viz Anita Guerrini, Experimenting with Humans and Animals. From Galen to Animal Rights, Johns Hopkins University Press, Baltimore 2003, s. 86
Zbytečná duplikace pokusů
Protože Bernard ohledně etiky pokusů na zvířatech netrpěl žádnými pochybnostmi, nebyl ani motivován k tomu, aby neduplikoval mnohé experimenty, které už byly vykonány někým jiným a ze kterých vyšly jednoznačné závěry: „O Bernardovi je známo, že nebyl nakloněn zjišťovat pečlivě předem, co kde kdo v otázce, kterou chtěl řešit, udělal. Vyplývá to ostatně i z jeho přesvědčení, že « nikdy si nedělám názor na základě mínění druhých. Naopak, zkusím si vypracovat nejprve vlastní názor na věc, a pak se teprve podívám, co o tom kde kdo napsal. » Tak Eberle a později Müller se Swannem zjistili již dříve oba činitele odpovědné za trávení bílkovin v žaludku: kyselinu solnou a pepsin, který Schwann popsal již v roce 1836 a jméno mu dal o deset let později. Nelze tu nevzpomenout také prací Purkyňových. A tak je poněkud ironické, že to, za čím se Bernard pídil s tak velikým úsilím, čemu věnoval mnoho energie [...], bylo již jinde řešeno s lepšími výsledky.“*
*) Otakar Poupa, "Život Clauda Bernarda", in: Claude Bernard, život a dílo, Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961, s. 28
Britové, Francie a vivisekce
V roce 1861 britská organizace na ochranu zvířat RSPCA vyslala k císaři Napoleonu III. delegaci s požadavkem, aby byla ve francouzských veterinárních školách zakázána vivisekce.
Francouzská komise, která dostala za úkol tuto věc posoudit, v roce 1863 doporučila, aby se ve vivisekcích pokračovalo, nicméně aby se podmínky pokusů přísně kontrolovaly a aby se začala užívat anestezie.
Ovšem Francouzská lékařská akademie návrhy komise zamítla. Velkou roli v tom sehrál pocit, že se Britové příliš vměšují do záležitostí Francie.
Claude Bernard byl sice členem této komise, nicméně od roku 1861 byl i členem Lékařské akademie!
Právě Bernard bohužel Napoleona III. okouzlil více, než by kdy mohli delegáti RSPCA: po dvouhodinovém Bernardově výkladu o fyziologii, který si císař nechal přednést na večírku v Compiègne, vyslyšel i jeho stesky nad nedostatečnou vybaveností výzkumné laboratoře...
Zdroj:
-
Anita Guerrini, Experimenting with Humans and Animals. From Galen to Animal Rights, Johns Hopkins University Press, Baltimore, 2003, s. 87
-
Claude Bernard, Lettres parisiennes (1869-1878), Jacqueline Sonolet et Fondation Marcel Mérieux, 1978, s. 71