Zvířecí práva nyní v češtině!

V lednu 2013 vyšla u Tritonu kniha Zvířecí práva, jejímž autorem je francouzský biolog a filosof Georges Chapouthier. Na toto téma v březnu téhož roku přednášel v Praze (viz zde).

Mají zvířata nějaká práva? Z dnešních zákonů na ochranu zvířat implicitně vyplývá, že mají přinejmenším právo na to, abychom je netýrali a bezdůvodně nezabíjeli. I jejich právní postavení v Evropě postupně doznává kvalitativní změny: nejsou už pouhými věcmi, nýbrž citlivými bytostmi.

Statistiky opuštěných a týraných domácích zvířat, současná situace hospodářských, kožešinových, laboratorních, ale i divokých zvířat nicméně svědčí o tom, že ochranářské snahy stále narážejí na mnoho překážek. Nebylo by tedy efektivnější přejít od konceptu ochrany zvířat ke konceptu zvířecích práv? Deklarovat tato práva explicitně, uznat zvířatům právní subjektivitu a změnit tak jejich dosavadní status pouhého objektu práva? Je možné něco takového v současné západní společnosti realizovat? Právě těmto a dalším otázkám je tato publikace věnována.

 

---

Yves Bonnardel: Náš vztah ke zvířatům radikálně změňme
 

Renseignements généreux: Intenzivní velkochovy jsou jistě skandální. Ale když se se zvířaty zachází pěkně, když se chovají venku a krmí biostravou, je to lokální produkt, je to ekologické! Proč bychom za těchto podmínek nemohli jíst maso? Vždyť zvíře tak prožilo šťastný život, ne?

Yves Bonnardel: Nemůžeme si bohužel dělat iluze o chovu „na čerstvém vzduchu“ ani o „biochovech“. Nosnice jsou v nich také chované v koncentráčnických podmínkách, jakkoli méně drastických než ve „standardních“ velkochovech. I tam se musejí zbavovat malých kohoutků a slepicím se může „otupovat“ zobák žhavým železem, aby se vzájemně nepozabíjely. A jakmile už nejsou rentabilní, končí na jatkách jako ostatní slepice (zásady biochovu ani nespecifikují, jaká má být maximální doba přepravy zvířat).  Ale i kdyby se jim dařilo lépe, ve jménu jakého morálního práva můžeme zabít zvíře jen proto, abychom ho snědli? Položíme-li na váhu jeho životní zájmy a zájem náš, který spočívá pouze v tom, abychom si pochutnali, volba bude snadná a rychlá, ne? Leda že ovšem zuřivě pohrdáme prožíváním, pocity a přáními zvířat… A to je právě to, co nazýváme speciesismem. Lidé, kteří jsou častými konzumenty masa, obecně souhlasí s tím, že není „správné“ zvířatům ubližovat, že průmyslové velkochovy jsou otřesné a měly by být zrušeny. Ale zároveň s tím o to více obhajují názor, že zabíjet zvířata pro maso není samo o sobě „špatné“, dělá-li se to „tradičním způsobem“ a „ohleduplně a s respektem“… Význam slova respekt jsem už analyzoval na jiném místě (17), tak se na to můžete mrknout. Je potřeba vědět, že podmínky, ve kterých „za starých časů“ probíhal chov a usmrcování zvířat, byly naprosto otřesné. A co hůř, tehdy stejně jako ještě v mnoha dnešních civilizacích panovalo přesvědčení, že utrpení zvířat během agónie zlepšuje chuť masa. Ale abych se vrátil k našemu tématu: dnes stále evidentně přetrvává snaha zachovat to, co je základem speciesismu, a sice zabíjet zvířata s jediným cílem konzumovat jejich maso. Lidský život se považuje za cosi natolik posvátného, že než abychom dovolili ho uměle ukončit, je lepší, aby člověk raději dlouze umíral a silně trpěl, zatímco v případě zvířat je to podle všeho úplně naopak: zvířata trpět nesmí (jak tvrdí kritici produktivistických chovů, aniž by ovšem ve většině případů přestali jíst maso, které z těchto chovů pochází), ale jejich život pro nás musí zůstat nadále natolik bezvýznamný, abychom ho mohli zahubit a ospravedlnit naše směšné lpění na konzumaci masa. Zdá se mi, že zvyk pojídat maso pak přesně vzato znamená, že si nad všemi ostatními zvířaty osobujeme ta nejpřemrštěnější práva: můžeme zničit vše, čím jsou, jejich život, zatímco bychom je zrovna tak mohli prostě nekonzumovat. Přesto se člověk stále pokouší si toto právo zabíjet je pro maso udržet. (18) 

Celý rozhovor viz zde.

 

---

 Kniha Svoboda a neklid zvířecího života vyšla česky

 

Ráda bych zde čtenáře seznámila s knihou Svoboda a neklid zvířecího života (Karolinum, Praha 2018) z pera Florence Burgatové, francouzské filosofky specializující se na ochranu a práva zvířat. Autorka pracuje ve Výzkumném středisku sociálních a politických přeměn souvisejících s živou přírodou (TSV) ve francouzském Národním institutu pro agronomický výzkum (INRA). Podobně jako v jiných svých studiích a článcích se Burgatová i v uvedené knize věnuje svému životnímu tématu – vztahu člověka ke zvířatům, a sice zvířatům v tom nejširším slova smyslu – domácím, hospodářským a volně žijícím. Autorka patří do společenství francouzských filosofů, biologů, etnologů, právníků a historiků jako jsou Suzanne Antoineová, Françoise Armengaudová, Eric Baratay, François Dagognet, Elisabeth de Fontenayová, Pierre Guenancia, Jean-Yves Goffi, Thierry Gontier, Georges Chapouthier, Dominique Lestel a další, kteří se otázkou ochrany, postavení a práv zvířat zabývají. Do tohoto myšlenkového společenství zajisté náleží také Claude Lévi-Strauss a již zesnulý Jacques Derrida, byť se svým dílem tohoto tématu dotýkali pouze zčásti. Na rozdíl od Francie, u nás původních děl, esejů, článků, ba ani překladů zahraničních publikací na toto téma bohužel mnoho nevychází. Z tohoto důvodu bych ráda zájemcům o danou problematiku zprostředkovala základní myšlenky této knihy, které Burgatová podepřela pečlivou analýzou děl mnoha autorů napříč historií. Více zde.