Pierre Sigler

Lestelova Obrana masožravců a její nekonzistentnost

Dominique Lestel už 15 let kritizuje tradiční filosofický diskurz o zvířatech a brojí proti myšlence, že existují jakési „charakteristické vlastnosti člověka“ - myšlence, která je podle něho „jako jed“. V tomto duchu se také zabýval subjektivním prožíváním zvířat, psychologickou singularitou každého jedince. Je přesvědčen, že zvířata mají bohatý mentální život a člověk je jedním z nich. Mnozí etologové a filosofové, kteří tyto teze zastávají také, navzdory tomu konzumují maso. Zpravidla je však kvůli tomu více méně trápí svědomí. Ale Lestel je naopak hrdý na to, že jí maso. A to natolik, že v dubnu 2011 vydal pamflet věnovaný „obraně masožravců“ a ostré kritice etických vegetariánů, tzn. lidí přesvědčených o tom, že člověk nemá na pojídání masa právo. Bez speciesistického způsobu argumentace a překonaných etologických teorií to asi musí být nadmíru těžký úkol. Jak se s ním Lestel vypořádal?

 

Předkrm

V první kapitole nazvané „Předkrm“ autor rekapituluje všechny vegetariánské myšlenkové směry od antiky po současnost, včetně kritických reakcí, které vyvolaly. Většina těchto proudů však s etickým vegetariánstvím, které Lestel kritizuje, nemá příliš mnoho společného: pythagorejci, křesťanští asketici, vegetariáni, kteří se masa vzdávali pro jeho údajně nečistý charakter, naturfilosofové 17. století, „zdravotní vegetariáni“, vegetariáni z hnutí New Age… Ani zmínka o antispeciesistickém proudu a nepřeberném množství antispeciesistických autorů, kteří etickému vegetariánství poskytli teoretickou základnu. Tato kapitola svému názvu zrovna čest nedělá – na „hlavní chod“ nás příliš nenavnadí: s hlavním tématem se totiž naprosto míjí. 

 

Falešný strašák

Druhá kapitola neboli „první chod“ je vystavěna na kritice vegetariánských argumentů a vegetariánů samotných. Autor necituje téměř nikoho, říká: „vegetariáni“ si myslí nebo tvrdí to a to, a často dokonce užívá singuláru „vegetarián“. Jako by s touto konceptuální postavou vedl dialog: používá formulace typu „vegetarián odpoví, že…“ nebo „vegetariána rozčílí…“. Rychle si všimneme, že dotčený vegetarián je falešný strašák, karikatura, se kterou se snadno polemizuje. 

 

Chybná argumentace

Nejsem si jist, má-li vůbec cenu řadu Lestelových námitek vyvracet, natolik jsou přízemní. Místo toho by stačilo čtenáře odkázat na „otázky a odpovědi“ na jakémkoli vegetariánském blogu. Lestel nám například na talíř servíruje „naříkající mrkve“: vždyť rostliny přece také trpí, a proto počínání vegetariánů nedává žádný smysl. Tyto argumenty se příliš neliší od těch, které již vyvracel Yves Bonnardel v Cahiers antispécistes v roce 1992 (1) a nejsou hodny někoho, kdo pracuje v oboru kognitivních věd. Lestel se zároveň často dopouští známého „omylu nirvány“ (Nirvana fallacy, sophisme du Nirvana; „všechno nebo nic“), který spočívá v diskreditaci určitého návrhu pro jeho nedokonalost: „zemědělství také ničí divoké ekosystémy a zvířata, která v nich žijí; vegetariáni podléhají velké iluzi, když se domnívají, že mají „čisté útroby“ a mohou se stravovat tak, aniž by zůsobili utrpení či smrt jakéhokoli tvora…“ (s. 71-72), říká Lestel a zapomíná přitom, že více než dvě třetiny zemědělských ploch na světě se využívají pro dobytek. Přesto pokračuje ve stejné linii až k onomu absurdnímu „všechno nebo nic“: nejlepší způsob, jak vymýtit veškeré utrpení, je vyhubit všechna zvířata. Vegetariánům, kteří takový extrém odmítají, se vysmívá: „co je to za etický program, když jej lze naplnit jen částečně?“ (s. 80) …a to poté, co vegetariánským snílkům dlouhosáhle vysvětloval, že je třeba mít smysl pro realitu!

K popukání je také Lestelův „základní paradox etického vegetariána“. Čekali bychom zde argumentaci velkého formátu, zamýšlející se nad základními koncepty normativní etiky a metaetiky. Que nenni. Lestel argumentuje následovně: vegetariáni chtějí zrušit konzumaci masa, aby už zvířata netrpěla, ale to by přece lidským konzumentům, kteří se přece také řadí ke zvířatům, přineslo značnou frustraci, a proto i utrpení. Vegetariánský způsob uvažování tudíž postrádá veškerou logiku. Vědci, kteří se nerozpakují takové výroky pronášet, mívají obyčejně blízko k behavioristickým tezím a zájmy zvířat výrazně podceňují. (2) Vždyť ale Lestelovy etologické teze jsou protipólem behaviorismu… 

Nicméně vztáhněme tyto argumenty na jiný kontext. Základní paradox odpůrců znásilnění: zakázat znásilnění je podle nich správné, protože pro jeho potenciální oběti je to zdroj utrpení. Tím ale přece násilníky nesmírně frustrují! A tak v touze ušetřit utrpení jedny, způsobujeme utrpení jiným. Nebo ještě jiný příklad – základní paradox bojovníků proti otroctví: brojí proti němu, aby ochránili otroky před nesmírným utrpením. Ale zrušení otroctví zase způsobuje újmu jejich pánům; v touze ulehčit jedněm tedy abolicionisté škodí druhým.

 

Zaměňování všeho a všech

Lestel velice často zaměňuje různé věci. Na šesti stránkách věnovaným „naříkajícím mrkvím“ předznamenává to, co se posléze stane jednou z hlavních linií jeho argumentace: zaměňování „živých tvorů“ (être vivant) a „tvorů cítících“ (être sentient). Termín „živý tvor“ užívá jednou v biologickém významu (význam 1), jindy zase v užším slova smyslu – ve významu „cítící tvor“ (význam 2). Tato záměna není úplně nevinná; smysl tohoto termínu se mění do věty k větě a stává se sofismem typu quaternio terminorum (3): 

Vegetariáni odmítají zabíjet živé tvory (význam 2).

My jsme ale heterotrofní, proto není možné, abychom se zabíjení živých tvorů (význam 1) vyhli. Vegetariáni tedy vůbec nechápou, co je to život, žijí ve fantazijním světě atd.

Nebo také:

Vegetariáni odmítají zabíjet živé tvory (význam 2).

Ale každé zvíře zabíjí živé tvory (význam 1).

Vegetariáni jsou tedy proti zvířatům, aspirují na to stát se rostlinami nebo roboty atd.

Zaměňuje i nevyhnutnou masožravost divokých zvířat a dobrovolnou karnivorii lidí, když píše, že vegetarián „rehabilituje tezi o lidské výjimečnosti, domnívá-li se, že je jediné karnivorní (či potenciálně karnivorní) zvíře, které se nad svůj úděl všežravce musí povyšovat odmítnutím jedné ze svých hlavních charakteristik: úlohy predátora ve vztahu k ostatním zvířatům“. (s. 62-63)

Už od úvodní kapitoly Lestel srovnává vegetariánství s puritánstvím a toto nařčení v knize několikrát opakuje. Puritanismus v Lestelově pojetí znamená postoj opačný k hédonismu, určitý druh askeze. Jenže etičtí vegetariáni – jak z tohoto názvu vyplývá – nehlásají askezi, nýbrž etiku týkající se zvířat. Etické pravidlo, které nabízejí (nezabíjet zvířata, není-li to nutné), je zajisté omezující, ale tak je tomu se všemi pravidly, což vyplývá ze samotné podstaty tohoto pojmu. Kritizovat určitou etickou teorii proto, že zahrnuje jedno či více pravidel, je přinejmenším nečekané… (tím spíše, že „etika masožravce“ rovněž obsahuje určitá pravidla!).

 

Lživá tvrzení

„Potřebujeme vitamín B, molekulu, kterou produkují pouze zvířata“ (s. 89). To není pravda: žádný z osmi vitamínů skupiny B není výhradně živočišného původu, a některé druhy tohoto vitamínu nejsou živočišného původu vůbec. Naráží-li na vitamín B12, ten vyrábí pouze některé bakterie. Vegetariáni prý „za každou cenu“ (s. 70) odmítají zabíjet zvířata a mají za to, že lpění na životě je vždy nadřazeno všem jiným zájmům (s. 65). To je jednoduše lež: antispeciesističtí autoři jsou z velké většiny pro eutanázii. (4) O několik odstavců dál zas vegetariáni údajně chtějí „za každou cenu“ předejít utrpení. Lestel konstatuje, že „vegetarián příliš rychle směšuje utrpení, které zvířeti působíme, a jeho zabití“ (s. 70), ale nijak toto tvrzení nedokládá. A není divu: antispeciesističtí filosofové tyto dvě otázky totiž jasně rozlišují. (5) 

Lestel se tedy pouští do fraškovité karikatury: tvrdí, že vegetariáni chtějí odstranit veškerou formu utrpení z povrchu zemského (samozřejmě si dává pozor, aby necitoval nikoho jiného než falešného vegetariánského strašáka, kterého si vybájil). Díky tomu se mu pak krásně vysvětluje, že utrpení může být i pozitivní (např. abychom si ihned dokázali všimnout, že jsme se zranili), že mnoho lidí je připraveno trpět, aby dosáhlo důležitých cílů, že trocha utrpení má v sobě cosi pozitivního pro proces sebeutváření člověka nebo také že odstranit veškeré utrpení by znamenalo zničit veškerou formu života na Zemi. Lestel se nakonec ani nebojí, že se zesměšní: „Jinak řečeno, vegetarián zvíře používá jako válečnou zbraň proti samotnému životu“. (s. 132)

Proti vegetariánskému nerozumu klade Lestel jasnozřivost buddhistů: „Buddhismus […] je si nemožnosti vykořenit veškeré utrpení vědom a nikdy nic takového nežádal; vystačí si s přáním, abychom utrpení minimalizovali do té míry, jaká je pro nás uskutečnitelná a rozumná, a obzvláště pak abychom odstranili zbytečné utrpení“. Ale přesně to je názor i všech antispeciesistických autorů! Nekonzumovat maso je něco, co je pro nás lehce proveditelné. A protože maso není pro lidi nezbytné, utrpení spojené s rybolovem, chovem a porážkou zvířat je „zbytečné“. Lestelův slaměný panák překypuje ještě mnoha dalšími bizarnostmi. Odmítá jíst maso, aby se „neintoxikoval“ zvířaty (s. 62). Možná to platí o vegetariánech, kteří odmítají maso ze zdravotních důvodů, nikoli však o vegetariánech etických. Jeho strašák odmítá „jakoukoli možnost nechat se metabolicky přeměnit živým příslušníkem jiného živočišného druhu“ (s. 62). Copak si snad tento panák ze slámy myslí, že rostliny jsou součástí lidského druhu? Pokládá za „absurdní“, aby se konzumovalo maso ze zkumavky (s. 73), zatímco antispeciesističtí autoři, kteří se tomuto tématu věnovali, proti vůbec nejsou. (6)  Nicméně Lestelův strašák a jeho kamarádi používají obskurní argumenty: „svůj způsob stravování obhajují nikoli nutností přiblížit se rostlinám, nýbrž nutností vzdálit se zvířatům“ (s. 115).  Lestel nikdy nemohl vidět žádný film od Walta Disneye, jelikož svět disneyovek líčí následovně: „kouzelný svět Walta Disneye, v němž není místo pro utrpení, krutost a konflikty nesmiřitelných zájmů“ (s. 80). Lestelův etický vegetarián dokonce žije i na pustém ostrově: „jeden z největších problémů [vegetariánů] je ve skutečnosti ten, že se schází v uzavřených kruzích a o svých praktikách ani o svých základních postojích nevedou kritické debaty“ (s. 129) Že by Lestel nevěděl, že už jen z čistě početních důvodů jsou vegetariáni reálného světa neustále konfrontováni s konzumenty masa?

 

Konzumace masa jako identita

Podle Lestelova postulátu je konzumace masa základní součástí lidské identity. Píše: „Masitá strava je, ať chceme, či nechceme, součástí toho, co dneska rozumíme lidskou bytostí“ (s. 89), nebo také: „všežravost, tedy částečná karnivorie, je základní existenciální charakteristikou, kterou je nejprve třeba dopodrobna poznat, než se rozhodneme ji šmahem odmítnout. To, že jsme, byť jen z části, masožravci, nás propojuje s tím nejhlubším, co jako lidé jsme.“ (s. 96). Dělat ze stravovacího režimu základní součást identity lidského druhu je naprosto nesmyslné: stali jsme se snad jiným druhem, když jsme vynalezli zemědělství a chov dobytka a když jsme do naší stravy začlenili obilniny, alkohol a mléčné výrobky? Patří snad hinduisté a Inuité k dvěma odlišným živočišným druhům? Je snad třeba vytvořit novou rasovou typologii podle stravovacího režimu? Stáváme se jinou rasou, když změníme svůj způsob stravování? Za tímto dokonale subjektivistickým postulátem se skrývá stará řečnická léčka, ostrakismus – tady je recept, jak správně ostrakizovat:

 

1) Prezentovat vlastnost V, ke které může dojít či nemusí, např. 

• koloniální politiku,
• misogynii,
• konzumaci masa

jako vlastnost základní, jež je konstitutivní součástí entity E

• vlasti,
• mužnosti,
• lidství

pod záminkou, že valná většina členů E

• občané,
• muži,
• lidé

mají nebo souhlasí s V.

 

2) Obviňovat oponenty V

• antikolonialisty,
• muže antisexisty,
• vegetariány, 

že zrazují E či se jí zříkají a že

• jsou špatnými Francouzi, špatnými vlastenci,
• nejsou opravdovými samci,
• nejsou úplnými lidmi, že lidi očerňují.

 

3) Nepominout vysvětlení, že V je pozitivní dokonce i pro oběti.

• Divochy je třeba civilizovat.
• Ženy je třeba vést a chránit.
• Zvířatům je jedno, že je pojídáme, a je to dobré pro jejich druh.

 

4) Posléze obvinit své odpůrce z nedostatku odvahy, z neochoty akceptovat svou přirozenost a/nebo svou roli, z neochoty

• akceptovat status velké mocnosti, civilizačního poslání Francie,
• akceptovat svou roli manžela a otce,
• akceptovat svou roli masožravého predátora a regulátora zvířecí populace,

když jdou přitom sami proti všem a odolávají sociálnímu tlaku. Symetricky s tím chválit odvahu těch, kteří dělají totéž co 98% populace.

Účinnost tohoto obvinění lze ještě umocnit, přidáme-li k němu potupné narážky a/nebo narážky, které vyvolávají ironický úsměv.

• Ve skutečnosti chtějí uniknout vojenské službě, zkorumpovali je a jde jim jen o peníze.
• Doma jsou pod pantoflem, nebo jsou homosexuální.
• Přespříliš sledovali dětské animované filmy, něchtějí vyrůst, jsou to slaboši, kteří nejsou schopní unést krutou realitu dnešního světa.

 

Predace

Následuje přednáška o predaci. Lestel si myslí, že vegetarián by měl být podle veškeré logiky nepřítelem dravého způsobu života, kteroužto domněnku odsuzuje dvojím způsobem. Na jedné straně argumentací, která má blízko k sociálnímu darwinismu (jakkoli to popírá): predace je pro živočišné druhy přínosná, je motorem evoluce, a proto se nedá napadnout. Na druhé straně odkazy na přírodu: „od doby, co tu masožravci existují, zaujímá predace centrální místo v dynamice světa, a každodenní život tolika živých tvorů můžeme stěží považovat za perverzi, ledaže bychom zastávali názor, že člověk ve své etice může jít proti přírodě. Jinými slovy: mezi snahou odvozovat etické normy od přírodních mechanismů a ideou, že je etické jednat proti přírodě, existuje jen nezanedbatelný rozdíl. Mravní imperativy totiž v obou těchto případech stojí na neobvykle málo kritickém vztahu k dynamice přírody“ (s. 84). Lestel popírá, že by se zde dopouštěl omylu, na který kdysi poukázal Hume: dělat normu z toho, co jest, jen z toho prostého důvodu, že to jest. A přesto právě toto Lestel dělá. Důležitým bodem je, že jeho argumenty by se mohly použít na cokoli jiného. (Vnitrodruhové) potyčky, které končí smrtí, hrají v přirozeném výběru také svou roli; ke „každodennímu životu tolika živých tvorů“ patří také. Znamená to tedy, že vzájemné zabíjení je eticky neutrální? Totéž bychom mohli říci o znásilnění, o pojídání dětí svých rivalů, o opouštění starých a nemocných… I tyto způsoby jednání přece hrají v přirozeném výběru svou roli a jsou údělem mnoha zvířat. Jsou proto eticky neutrální? Morálka se již ze své podstaty přírodě a tomu, co jest, vzpírá, jelikož v samotném základu morálky je ono konstatování, že svět je jiný, než jaký by měl být. 

Vraťme se ale k predaci. Jestliže si mnoho vegetariánů myslí, že predátorství představuje zlo, není pravda, že by proti němu chtěli bojovat. Pouze někteří. 

Většina vegetariánů je proti tomu, aby byli cítící tvorové bezdůvodně zabíjeni; jestliže je predace pro určité zvíře nezbytná, nepovažují za správné proti tomu brojit (ať již je tento fakt sebevíce smutný). Takový je např. postoj Petera Singera. Např. právník Gary Francione má za to, že predace se nás nijak netýká; jelikož je totiž příroda mimo sféru našeho vlivu, nemáme se starat o to, co dělají divoká zvířata mezi sebou.

Podíváme-li se ale na tento problém detailněji, je jeho argumentace ošemetná. I kdyby ostatně všichni vegetariáni nakrásně zastávali ideály, které by jiným připadaly hloupé (vymýtit predátorství, vymýtit veškeré utrpení atd.), v čem by to mělo mít vliv na otázku zákazu masité stravy u lidí? Tady jde o sofismus cum hoc ergo propter hoc, který u Lestela nabývá následující podoby: 

Mnoho těch, kteří si myslí X, myslí si také Y.

Jenže Y je špatně.

Proto i X je špatně.

(Příklad: aténští demokraté byli imperialisty – více než oligarchové -, jenže imperialismus je špatný, a špatná je tedy i demokracie). 

 

K šípku se všemi moralisty!

U Lestela najdeme tuto ohromující větu: „vegetarián i humanista jsou nesnesitelně arogantní, jakmile začnou morálně posuzovat, jaký má život být a jak se mají živí tvorové chovat, zkrátka jakmile se oba dva začnou nad tyto tvory povyšovat“. Není to snad grosso modo definice každého moralisty? Způsob, jakým Lestel do krajnosti karikuje své odpůrce, by se totiž mohl použít na kohokoli. Na každého, kdo svými etickými návrhy usiluje o zmírnění zla v dnešním světě. Z Bambiho syndromu lze tedy obvinit kohokoli a pokroucením jeho diskurzu dokázat, že zcela logicky touží anebo by měl toužit po naprostém vykořenění zla a následném přetvoření světa. 

Použijme Lestelovu rétoriku na medicínu. Lékaři jsou arogantní moralisté, kteří si dovolují soudit přírodu, posuzovat, že určitý fyziologický a psychický stav je dobrý (zdraví) a jiný špatný (nemoc). Nemoc považují za zlo: tito velcí naivkové nepochopili evoluční význam nemocí, které jsou bolestivé pro jedince, ovšem blahodárné pro živočišný druh. Mají za to, že bolest je zlo, jenže bolest je velice užitečná jako signál, a to i z lékařského hlediska. Smutek a rozmrzelost jsou kořením života: v lékařské utopii, ve které bychom všichni byli pod analgetiky, antidepresivy, anxiolytiky či jinými euforizanty, bychom se nesmírně nudili. Lékař, který to s medicínou myslí skutečně vážně, by měl usilovat o biologickou přeměnu člověka. Když princip medicíny domyslíme do důsledků, bylo by třeba odstranit všechny nemoci, veškeré utrpení, a posléze odstranit smrt. Život je však smrtelná nemoc a utrpení, a k tomu, abychom mohli trpět či být nemocní, musíme být naživu. Nejlepší prostředek, jak se vyhnout nemocem a utrpení, je vůbec se nenarodit. Medicína je proto už od samého základu smrtonosnou ideologií. Lékaři používají nemoc jako válečnou zbraň proti samotnému životu. A je to. Totéž platí pro přívržence sociálního státu, ty ubohé naivky, kteří vůbec nepochopili, jak je nerovnost důležitá pro dynamiku světa, jak odrazující je přerozdělování bohatství a jakou pozitivní roli hrají epidemie, ty snílky, kteří odmítají připustit, že živit staré lidi je mrhání a že svět je založený na násilí, ty idealisty, kteří chtějí vytvořit nudnou společnost Bambiů a mončičáků. Et caetera.

 

Zlo je fajn, dává světu rovnováhu

Vypadá to, že přeháním, že se pouštím do téže karikatury. Nikoli. Etika, kterou Lestel předkládá, je čiré šílenství, podle níž je zlo grosso modo v pořádku, protože světu dává rovnováhu. A rovnováha mezi dobrem a zlem je podle této etiky nutná. Lestel vegetariánům vyčítá, že chtějí ze světa odstranit krutost a tak „zcela popírají vyváženost světa založenou na koexistenci protikladů“. (7) Tvrdí, že krutost je pro svět nezbytná. Že svět bez jakékoli krutosti by byl sám „nekonečně“ krutý (s. 74-75). Že „zcela aseptický“ svět by byl „k nepřežití a nesnesitelný“ a „akorát tak na sebevraždu“. (8) Byli bychom rádi, kdyby nám Lestel vysvětlil, jak by zákaz konzumace masa a obecně zákaz vykořisťování zvířat mohl ze světa učinit „naprosto sterilní“ místo. Troufá si dokonce tvrdit: „Život bez násilí vůči jakémukoli jinému zvířeti by byl možná etičtější (ale zase: toto je opravdu diskutabilní), ale ztratil by cosi zásadního, ve vztahu k čemu stojí za to žít.“ (s. 85) 

Zkrátka a dobře, Lestel je proti vegetariánům, neboť jejich ideologie by způsobila příliš dobra ve světě. Protože dobro je nanejvýš žádoucí, jak by ho mohlo být příliš? Na druhé straně tvrdí, že jíst maso je pozitivní. To už má člověk problém jeho logiku pochopit. Je to tím, že se opět dopouští konfúze. „Dobrem“ a „zlem“ nazývá dvě věci: dobro a zlo všech smrtelníků (význam 1), a dobro a zlo jeho šílené etiky (význam 2). Dobro (význam 2) spočívá v  (nedefinované) rovnováze mezi dobrem (význam 1) a zlem (význam 1); zlo (význam 2) spočívá buď v příliš velké převaze dobra (význam 1), nebo zla (význam 1). Člověk musí být buď blázen, nebo zaslepený falší, tvrdí-li, že kdyby byl program vegetariánů naplněn, produkce masa zakázána a kdyby zvířata získala některá základní práva, zavládlo by na světě příliš dobra (význam 1), následkem čehož by se svět změnil k horšímu (význam 2). Jak tomu máme rozumět? - Že lidský svět je příliš přívětivý a že je třeba působit újmu zvířatům, abychom to vykompenzovali? Podle mě je otřesné, že někdo, kdo nota bene žije ve Francii, je docentem na ENS a má to štěstí, že patří mezi privilegované, říká a píše něco podobného v pohodlí své kanceláře. Strasti tohoto světa jsou pro něj jen námětem ke konverzaci na chodbě u automatu na kávu. Za takových okolností je lze možná chápat jako koření, bez něhož by byl život fádní. Je totiž velice snadné smířit se s utrpením, když trpí někdo jiný. Takovou rétoriku bychom mohli uplatnit na cokoli dalšího, na jakoukoli nespravedlnost. Vždyť svět je plný násilí, život je plný násilí, a proto ti demokraté, odpůrci otroctví, segregace, podřízenosti žen, sociálních nerovností, válek jsou naivní a nebezpeční idealisté. Je třeba být realista, s násilím je třeba se smířit a stejně tak i s krutostí. Ti, co tento druh rétoriky vedou, jakoby náhodou patří do kategorie vůdců, pánů, dominantní rasy, dominantního pohlaví, dominantního živočišného druhu, do kategorie zaopatřených… A to proto, že je snazší „smířit“ se s násilím, které sami pácháme, než když jsme těmi, na kom je pácháno.

 

Etika masožravce

Lestel nechce čtenáře jenom přesvědčit, že vegetariáni jsou zanícení popletové, chce ukázat, že jíst maso je „etická povinnost“. Komemorační povinnost, v jejímž rámci si člověk metabolizováním, asimilováním těla zvířete připomíná svou vlastní animalitu a své místo ve světě. „Maso jíst musíme, protože nám jeho konzumace neustále připomíná, že my sami jsme zvířata, která vyrostla na mase jiných zvířat a která zase mohou být potravou pro ostatní zvířata.“ (s. 114) „Především se nesmíme vzdát činnosti, která nám dnes jako jediná připomíná, že jsme zvířata, nikoli mimozemšťané připojení ke Googlu.“ (9) Jak extravagantní. Co Lestela vede k domněnce, že konzumace masa je jediný akt, který nám připomíná naši animalitu? To je vážně záhada. Naši animalitu nám přece připomíná veškeré konání, které má co do činění s tělem. I některé činnosti spojené s naším duchem by nás měly naší animalitě přiblížit: není to právě sám Lestel, kdo nám už patnáct let opakuje, že zvířata mají kulturu a že jsou také politickými tvory? A když už si máme připomínat svou animalitu, proč právě masem? Proč neodmontovat dveře z toalet? Nebo zavést nudistické dny? Lestel si nikdy neklade otázku, zda je dobré či špatné zabít zvíře jen tak. To podle něj není důležité, v tom problém nevězí, tato otázka totiž ponechává stranou otázku jinou, a sice jakým způsobem zvířata zabíjet. Jediný důkaz, kterým toto neodbytné tvrzení dokládá, je tento: kdyby to tak bylo, vegetariáni by klidně jedli zvířata, která zemřela stářím nebo při nehodě. Vymysleli by „elektronická zařízení“, která by dokázala mrtvá zvířata okamžitě vyhledat a vyzvednout. Vysvětlení je mnohem jednodušší: nikdo rozumný by takto neplýtval velkým množstvím času a peněz, aby se dostal k zapáchajícímu masu, které už často ani není ke konzumaci vhodné …

Lestel nevysvětluje, co ho přimělo k domněnce, že lidé svou animalitu ztrácejí ze zřetele, a hlavně proč je tak důležité osvěžovat paměť lidí těmito symbolickými akty. A ví dobře proč. Přestaneme-li konzumovat maso, k žádné vnitřní psychologické změně to nevede. (10) Lestel chce zkrátka a dobře konzumaci masa obhájit a proto z ní dělá lék proti nemoci bez symptomů, nemoci, která neexistuje. 

Je-li tedy konzumace masa nezbytná, Lestel navrhuje několik pravidel, kterými by se „etický masožravec“ měl řídit. Inspiruje se etikou algonquinských Indiánů z Kanady. Skutečnost, že tito Indiáni na rozdíl od nás loví kvůli přežití, má podle Lestela jen „slabou závažnost“, protože tato nutnost pro ně nemá negativní význam (rozumějte tomu, jak chcete). Lestel nabízí „etiku reciprocity“. „Kdokoli konzumuje zvíře, stává se na něm závislý.“ (s. 106) Konzumací zvířete uznáváme, že je potřebujeme pro potravu, stáváme se jeho dlužníkem. Tento dluh nás zavazuje k tomu, aby zabíjené zvíře trpělo co nejméně, abychom zkonzumovali vše, co je v jeho těle poživatelné, vyjádřili vůči němu vděčnost a „metabolicky ho asimilovali“. Zvíře je třeba respektovat. A to je ona Lestelova „reciprocita“: kompenzovat vraždu zvířat symbolickým uznáním, které nás nic moc nestojí (uznáním, že jsme na zvířatech „závislí“), a několika čistě formálními zdvořilostmi (dojíst vše, co máme na talíři, poděkovat duchu zabitého zvířete, dobře je strávit atd.)

V jednom ze svých článků nazvaném „Pour un monde sans respect" (Za svět bez respektu) Yves Bonnardel ukazuje, že ti, co mají převahu, se snaží svou dominanci zastřít, nebo ji kompenzovat projevy úcty, která je téměř nic nestojí: „Galantní chování příznačně patří k oněm projevům respektu, které ve všeobecném rámci nadřazenosti zavazují k naprostému minimu: galantnost si žádá, aby ve dveřích dal muž přednost ženě, aby v autobusu uvolnil místo těhotným, nijak ovšem nepožaduje, aby drhnul podlahu nebo utíral dětem zadeček, dělal nákupy nebo akceptoval, aby jeho polovička chodila do práce (uvedeme-li jen několik těchto příkladů). Galantnost vyžaduje projevy úcty, které sice stojí málo, ale hodně vynášejí: tyto důkazy respektu projevované na veřejnosti a často s náležitou okázalostí, tak aby si každý všimnul, jak hezky se ten který pán chová k ženám a vysoce si jich váží. Tímto galantním chováním lze zabít dvě mouchy jednou ranou – ovládané udržuje v omylu („ale ne, nemůže mnou pohrdat, když je ke mně tak uctivý“) a „toho, kdo má převahu, utvrzuje v jeho hezké představě o své roli.“ (11)

Lestel nedělá nic jiného. Závislost lidského konzumenta masa na zvířatech, kterou Lestel tak velebí, je zcela umělým konstruktem, neboť téměř všichni lidé by se bez masa mohli obejít. Na Zápaďany pak aplikuje etiku těch, kteří jsou nuceni lovit kvůli přežití (aniž by však byl sám propagátorem lovu). Lze proti němu vznést jeho vlastní námitku „Je tudíž nutno vystříhat se všech přibližných analogií s konsensuálními situacemi, které se ve skutečnosti velice liší od situací, které tu hodláme analyzovat.“ (s. 85) Jeho teze o reciprocitě je čirým podvodem, kterým se mají nadbytečné vraždy kompenzovat galantností. Člověk uznává závislost na zvířatech… zatímco by se mohl klidně obejít bez masa. Sjednává dlužní úpis… který nevyžaduje jinou než symbolickou splátku. Uvažuje o tom, že by své tělo dal masožravcům k dispozici… ale teprve tehdy, až sám zemře stářím. Snaží se, aby neohrozil žádný ohrožený druh… a zatím konzumuje zvířata z velkochovu. Přiznává „návyk“… ale jen symbolický. Děkuje duchu zvířat… a zároveň tvrdí, že na duchy „nutně nevěří“. 

Konec knihy už je přímo mystický a animistický: „Na základě uvedeného příkladu algonquinských Indiánů nabývá etika masožravce nejprve podobu etiky reciprocity, kterou by bylo možné ještě více rozšířit. Vede nás to k úvaze, že energie musí ve světě cirkulovat a díky této dobré cirkulaci v něm vzniká harmonie a spravedlnost. Každý tvor podmiňuje existenci druhého a všeobecně rozšířená predace je jedním z principů této harmonie.“ (s. 105) „Neboť tento [závislostní] vztah nevzniká pouze mezi zvířetem a lovcem, nýbrž mezi lovcem, loveným zvířetem a duchem, který ho chrání.“ (s. 109) „Otázka ducha je důležitá, ať je jeho povaha jakákoli.“ (s. 110) „Vyjednáváním s „duchem“, ať už je ostatně jakýkoli, uznáváme, že plně lidským se mohu stát pouze negociací s tím, co mě překračuje.“ (s. 112)

Na konci Lestel naštěstí uznává, že průmyslové velkochovy jsou „strašlivé“ a je proto nutné je bojkotovat (tzn. významně snížit vlastní spotřebu masa) a zasazovat se o to, aby byly zrušeny. Uf!

 

Tu quoque

Mnoho výtek, které Lestel adresuje vegetariánům, bychom mu mohli obratem vrátit. „Nad jednou otázkou bychom se měli zamyslet hlouběji: nad otázkou, do jaké míry člověk může ze způsobů chování, kterých je schopen pouze on, činit všeobecný pozitivní princip.“ Nedalo by se říci totéž o Lestelově etice? Mnoho masožravých zvířat svou kořist nepozře beze zbytku, ohrožené živočišné druhy jsou jim srdečně ukradené a o žádné komemoraci nemůže být v jejich případě ani řeč.  

Lestel se domnívá, že vegetariáni lidem zakazují to, co zvířata sama činí: aby sledovali vlastní zájmy. Nedělá však totéž, když konzumenta masa nutí, aby kupoval jen dražší „biovýrobky“ a snížil svou spotřebu masa? Každá etika je už ze samotné definice postavena na tom, že lidské osobní zájmy podrobuje určitým omezením. Nevytváří sám Lestel také určitou hierarchii tvorů? Jestliže si upřímně myslí, že rostliny jsou citlivé bytosti, proč svou etiku reciprocity neaplikuje i na konzumaci rostlin? A proč nekritizuje intenzivní rostlinnou výrobu? Vegetariánům vytýká, že svou etiku dodržují jen „přibližně“. Sám však činí úplně totéž, když neprogaguje lov, přestože hlásá etiku původních lovců, a když své etické teorie (naštěstí) neuplatňuje na lidi. Opravdu naštěstí, neboť jestliže je podle Lestela zvířatům více méně jedno, že je zabíjíme, jestliže problémem není sám fakt, že je zabíjíme, nýbrž způsob, jakým je zabíjíme, jestliže podstupovat a páchat násilí je normální a dokonce žádoucí pro všechny živočichy a jestliže je člověk zvíře jako každé jiné, pak z představy, že se tato etika bude vztahovat i na lidi, běhá mráz po zádech…

 

Závěrem

Lestel v této knize míří úplně vedle. Jeho první chod o vegetariánech nepojednává o vegetariánech, nýbrž o karikatuře, která se skutečnými vegetariány nemá mnoho společného. Jeho argumenty jsou obyčejné sofismy založené na záměrných konfúzích a lžích. V druhém chodu aplikuje etiku přírodních lovců na lidi, kteří konzumují zvířata z velkochovů bez jakékoli skutečné potřeby, jen tak z rozmaru. Jeho etický diskurz je doslova šílený. 

Přesto si z jeho textu odnáším cosi pozitivního: když je člověk nucen dát na papír tolik sofismů, hloupostí, nelogických tvrzení, je to proto, že mu chybí argumenty. To, že filosof Dominique Lestel napsal tak špatný text, aby obhájil konzumaci masa, dokazuje, že se konzumace masa obhájit nedá.

---

*) Pierre Sigler, „Apologie de la mauvaise foi", Cahiers antispécistes no34 (janvier 2012). Překlad tohoto článku zde publikuji se souhlasem autora i redakce časopisu Cahiers antispécistes.

 

Poznámky:

1. Yves Bonnardel, „Quelques réflexions au sujet de la sensibilité que certains attribuent aux plantes" , C.A. n°5, décembre 1992.

2. Např. R.G. Frey, Interests and rights : The case against animals, 1980.

3. Jedná se o sylogismy obsahující čtyři termíny namísto tří (často zamaskované pomocí homonym). Příklad: Pouze Člověk (fr. homme, homonymum pro muže) má práva. Jelikož žena není muž, nemá žádná práva.

4. Viz např. Peter Singer, Questions d'éthique pratique, 1997 ; Tom Regan, The case for animal Rights, 1983 ; James Rachels et al., Matters of Life and Death : New Introductory Essays in Moral Philosophy, 1992.

5. Karin Karcher, „Les animaux, la mort et l'acte de tuer", C.A. n°9, janvier 1994.

6. Viz např. FAQ Singerových osobních internetových stránek. Singer není dokonce ani proti  lidskému masu vypěstovanému in vitro.

7. Rozhovor v časopise Next, 2 avril 2011, s. 114.

8. Tamtéž, s. 113.

9. Tamtéž, s. 114.

10. Cooper, Wise & Mann, „Psychological and cognitive characteristics of vegetarians", Psychosomatics (1985), 26, 521-527. 

11. Yves Bonnardel, „Pour un monde sans respect", in C.A. no10, septembre 1994 (česky zde).