Jean-Pierre Marguénaud, Olivier Dubos
Mezinárodní a evropská ochrana zvířat (resumé stati)*
Vztahy člověka ke zvířatům jsou stále výrazně ovlivňovány národními tradicemi. Jedna z těchto tradic stojí na předpokladu, že domácí zvířata jsou citlivější a že si tedy zaslouží více pozornosti než zvířata divoká. Jiná tradice zase zvířata stále řadí do majetkové kategorie. Tyto tradice přežívají pomocí národních legislativ jednotlivých států. Jejich vlády nejsou ochotny ke změnám, protože se obávají jejich ekonomických a sociálních důsledků. Marguénaud a Dubos předpokládají, že tato situace by se mohla změnit, kdyby se vztahy člověka ke zvířatům legislativně upravovaly prostřednictvím mezinárodních a evropských struktur. Jaká je v tomto směru současná situace? Do jaké míry jsou západní státy nuceny či ochotny vlivem mezinárodních dohod měnit své tradiční národní postoje vůči zvířatům a nakolik z tohoto hlediska reformují svou legislativu? S cílem najít odpověď na tyto otázky rozdělují autoři svou studii na dvě tematické části: na oddíl pojednávají o mezinárodních dohodách a evropské legislativě zaměřené na zvířata, která žijí ve volné přírodě a na oddíl věnovaný zvířatům domácím. Podotýkají, že tato kategorizace zvířat není ideální, protože se jí některé druhy zvířat vymykají (toulavé kočky, městští holubi…).
Divoká zvířata: mezi bojem o přežití a ochranou v rezervacích
Od pradávna měl člověk zájem na tom, aby se před divokými zvířaty, zejména predátory, chránil. Koordinaci boje proti některým živočichům, jejichž způsob života je v ostrém konfliktu se zájmy člověka, upravuje Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin z 6. prosince 1951. Mnoho dohod o ochraně ohrožených druhů dopředu předpokládá možnost sjednávání výjimek, které signatářským státům umožňují bojovat proti lokálnímu přemnožení. Příkladem je Bernská úmluva z 19. listopadu 1979 (čl. 9) a směrnice 79/409/EHS. Tyto výjimky spojuje jedno: lhostejnost k tomu, zda jde o druhy s málo rozvinutým nervovým systémem, nebo o druhy složitější.
Další dohody se snaží regulovat lidskou honbu za některými zvlášť lukrativními nebo tradičně využívanými částmi zvířecích těl, která vede k nadměrné exploataci dotčených zvířat. Jde např. o Úmluvu o zachování antarktických ploutvonožců z 1. června 1972 nebo o Washingtonskou dohodu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) z 3. března 1973 a mnoho dalších dohod a evropských směrnic. Jejich prioritou není chránit zvířata coby citlivé tvory, nýbrž biodiversity, jejíž ochuzování ohrožuje člověka samotného. Mnohé druhy vymírají nejen v důsledku jejich nadměrné exploatace, nýbrž i v důsledku poškozování jejich biotopu. Proto se velké množství mezinárodních dohod a evropských směrnic zabývá ochranou biotopů. Např. Úmluva o biologické diverzitě sjednaná v Riu 5. června 1992 nebo směrnice 92/43/EHS o zachování přírodních stanovišť z 21. května 1992. Proto také vznikly mezinárodní dohody o tzv. ochranářských zónách (např. ochrana stanovišť mořských savců nebo ledních medvědů). Tyto dohody jsou nicméně neustále aktualizovány, v čemž hrají velkou úlohu partikulární zájmy signatářských zemí (např. Norsko, Japonsko či Island neustále podnikají kroky proti moratoriu na lov velryb z roku 1982 atp.). Na vině této situaci je nedostatek účinných mechanismů umožňujících uložit neposlušným zemím výrazné sankce.
Jedině EU je schopna udělovat značné sankce za nedodržování komunitárních směrnic. Např. na základě rozhodnutí Soudního dvora z 12. července 2005 o rybářských sítích byla Francii udělena pokuta 20 milionů eur. Je pravda, že CITES také disponuje určitými kontrolními mechanismy, které mají zajistit, aby při převozu zvířat nedocházelo k jejich týrání, tzn. že zvířata považuje za citlivé bytosti. Právo EU již např. zakazuje užívání želez při odchytu divokých zvířat, ale pod hrozbou komplikací v rámci Světové obchodní organizace (WCO) se tak nestalo.
Zvířata coby tvory citlivé lze ochraňovat i nepřímo: Evropský soud pro lidská práva vydal několik rozhodnutí, že člověk má v rámci své svobody projevu právo bojovat proti aktivitám namířeným proti některým druhům divokých zvířat (bělokur skotský, liška, velryba). Rozhodnutí téhož soudu ve věci Verein gegen Tierfabriken Schweiz v. Suisse z 30. června 2009 rovněž uznalo právo na svobodu projevu spolkům na ochranu zvířat. Nicméně z mezinárodního i unijního hlediska má kritérium citlivosti v ochraně divokých zvířat stále malou váhu.
Domácí zvířata: mezi masovou produkcí a pelíškem v domácnosti
Vzhledem k tomu, že domácí zvířata žijí v naší blízkosti, můžeme se o jejich citlivosti přesvědčit mnohem snadněji. Naše chování k nim upravují národní legislativy. V mezinárodním právu existuje jen jeden důležitý text o domácích zvířatech: Všeobecná deklarace zvířecích práv z 15. října 1978. Nemá však žádnou právní závaznost. Zato evropská legislativa, ať již ta unijní, nebo legislativa Rady Evropy, je velice plodná. Musela totiž reagovat na průmyslové využívání hospodářských zvířat, které se rozvinulo v 2. polovině 20. století. v 60. letech se začal uplatňovat pojem dobré pohody zvířat (animal welfare, bien-être des animaux; Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě z 13. prosince 1968 a všechny dohody o ochraně zvířat podepsané v Radě Evropy.) Snahy o dodržování úmluv o dobré pohodě zvířat byly poprvé prohloubeny v Amsterdamské smlouvě a v odvozené legislativě (směrnice 91/628/EHS), která připouštěla výjimku pro náboženské, kulturní a regionální tradice (protokol 33). Otázkou je, jakou mají tyto snahy odezvu v dennodenní praxi. A nejde jen o zaběhané způsoby v průmyslových velkochovech a partikulární zájmy výrobců. I EU sama upřednostňuje nízké náklady a technickou snadnost před naplňováním svých vlastních směrnic o dobré pohodě zvířat (např. rozhodnutí Danske Svineproducenter z 8. května 2008).
Další překážkou pro dodržování těchto směrnic jsou přísná sanitární opatření (rozhodnutí Soudního dvora Agarproduktion Staebelow GmbH c/ Landrat des Landkreises Bad Doberan z 12. ledna 2006 umožnil kompletní vybití stád podezřelých na výskyt BSE). Principy prevence a bezpečnosti jdou proti dobré pohodě zvířat i v případě bolestivých testů na zvířatech prováděných kvůli bezpečnosti léčiv, kosmetiky a dalších produktů. Jakkoli Úmluva o ochraně obratlovců z 18. března 1986 v Radě Evropy a směrnice 86/609/EHS z 24. listopadu 1986 doporučují, že, existuje-li alternativní testovací metoda, má být upřednostněna před bolestivým testováním na zvířeti. A dokonce, že tyto alternativní metody mají být rozvíjeny. Jde však jen o doporučení… A jakkoli se takové testy nedají morálně ospravedlnit zvláště u kosmetiky, EU jejich pokračování umožnila až do roku 2009, a u některých dokonce do roku 2013. (Dnes jsou snahy tento limit posunout ještě dále. Viz zde. Pozn. O.S.).
Pokud jde o tzv. zájmová domácí zvířata (zejm. psi a kočky), je jejich ochrana posílena na základě Evropské dohody o ochraně zvířat v zájmovém chovu z 13. listopadu 1987, na jejímž základě jim nesmí být působena bolest či úzkost a zakázáno je také jejich opuštění. Nesmí se chirurgicky měnit jejich fyzický vzhled ani zvyšovat či ovlivňovat jejich výkonnost za účelem soutěží apod. Ostatní problematika je ponechána na starost národním legislativám.
Na základě tohoto rozboru Jean-Pierre Marguénaud a Olivier Dubos docházejí k závěru, že mezinárodní a evropské právo do určité míry přispívají k ochraně zvířat coby citlivých bytostí, i když je toto kritérium citlivosti stále ve stínu kritérií ekonomické rentability.