Patrick Llored

Toulavá kočka, zvíře domácí či politické?* (resumé stati)

Základní teze pro dekonstrukci domestikace „živočišných druhů - společníků člověka"

 

Domestikaci by bylo potřeba dát jiný směr než ten, který vedl k nerealistické představě, že kočka je divoké zvíře, které je nutno domestikovat, a zároveň společenské zvíře, které musíme přetvořit k obrazu svému.

Napřed je však nutné dekonstruovat institucionální mocenské nástroje, kterými tato zvířata ovládáme. Jde především o právní nástroje:

• hrají v uplatňování moci zásadní roli.

• Francouzský Zemědělský zákoník (až do roku 2015 byl jediným francouzským zákoníkem, který uznával zvířata za citlivé bytosti; v roce 2015 jim tento status alespoň symbolicky přiznal i Občanský zákoník, pozn. O.S.) rozlišuje dvě kategorie: domácí kočky a toulavé kočky. Domácí kočka se „promění" v toulavou, jestliže se vzdálí na 200 metrů od osídlené oblasti, nebo 1000 metrů od bydliště svého majitele. Tato její právní prekarita ukazuje, jak dvojznačně k těmto zvířatům v naší společnosti přistupujeme: za domácí zvíře kočku považujeme jen tehdy, když je ku prospěchu lidské komunitě. 

• Toulavost v naší disciplinované společnosti chápeme jako cosi vysoce nebezpečného. Domestikace je nedoddělitelně svázána s osobou majitele zvířete a s pojetím zvířete coby majetku - domestikovaná je jen ta kočka, která má majitele. Jinak se z biopolitického hlediska mění na divoké a nebezpečné zvíře, proti němuž je legitimní zakročit. Např. u příležitosti konání fotbalových šampionátů v Polsku a na Ukrajině bylo zabito na sto tisíc toulavých psů a koček, aby „čistou" a spořádanou image pořadatelských států nic nekazilo. Tento fakt neměl téměř žádný mediální ohlas.

 

Teze: současný domestikační model je v krizi 

Na základě současné právní definice toulavé kočky vidíme, že domestikace koček, tak jak ji člověk prováděl zhruba 3 tisíce let, je dnes z biopolitického hlediska překonaná. 

Problematické body dosavadního domestikačního modelu:

1. Očividný rozdíl mezi lidskými představami o kočkách a skutečnými kočkami.

2. Rozdíl mezi soukromým prostorem a veřejným prostorem (konkrétní kočka se pouhým přechodem uměle stanovené hranice stává z domácího miláčka, jenž má nárok na tu nejlepší péči, toulavou kočkou vydanou na pospas úřadům, které proti ní mohou zakročit podle předpisů o toulavých kočkách. Kdybychom přestali rozlišovat tyto dvě role kočky, hranice mezi veřejným a soukromým prostorem by už nebyla zřetelná.).

3. Nejasná hranice mezi péčí a násilím, ke kterému úřady přistupují v rámci péče poskytované zvířeti a zároveň v rámci péče o obec, za niž zodpovídají.

 

Dekonstrukce domestikačního modelu

1. Toulavá kočka ve střetu se zoopolitickým násilím

Filosofie a sociální vědy se roli domácích zvířat a především tzv. domácích mazlíčků v naší společnosti prakticky nevěnují. Politickou roli těchto zvířat v naší společnosti proto hůře nahlížíme, zůstávají součástí naší privátní sféry, naší subjektivní zkušenosti a interpretace. Někteří filosofové jako Foucault, Derrida a posléze Sloterdijk nicméně upozorňovali na to, že politika a role zvířat v naší společnosti jsou propojené a že je potřeba se souvislostmi mezi nimi zabývat.

 

1.1 Domácí zvíře jako zoopolitický vynález suverénní moci

Člověk sám je v politickém smyslu ochočené a domestikované zvíře a tento model nevědomě projikuje do svých domácích zvířat, zejména pak do domácích mazlíčků.  

 

1.2 Toulavá kočka coby dekonstrukční politický aktér

Koncepty „domácí kočka", „divoká kočka", „svobodná kočka" jsou jen rétorickými figurami. Kočka-jedinec nikdy do žádné takové kategorie cele nezapadne. Vidíme na tom, že je pro člověka obtížné nahlížet tato zvířata jinak, realističtěji. Prozrazují však, jaký máme k těmto zvířatům vztah (vztah nadřazeného a ovládajícího), ale o smyslu našeho soužití tyto koncepty mnoho nesdělují. 

 

1.3 Nástrahy domestikace

Domestikace znamená podřízení zvířete zákonům domu (domus) a jeho pána (dominus). Zvíře (zde kočka) je privatizováno člověkem ve prospěch jeho domácnosti a pravidel, kterou se jeho domácnost (oikonomia - předchůdkyně moderního konceptu ekonomie (oikos - dům, nomos - zákon)) řídí. Domestikační prostředky jako zkrocení, drezúra, chov jen potvrzují dominantní povahu vztahu člověka ke zvířeti. Touto domestikací nedochází jen k formování zvířat, nýbrž i člověka: svou ipseitu začíná zakládat na schopnosti ovládat zvířata.

Hranice, které si člověk ve svém nevědomí mezi sebou a kočkou vytvořil, toulavá kočka svým chováním oslabuje, oslabuje zároveň i jeho vědomí moci nad ní, destabilizuje jeho suverenitu.

 

2. Autoimunitní násilí domestikačního modelu

Logika disymetrické a násilné domestikace pronikla do všech sfér bio-moci (biopouvoir, moc nad vším živým), včetně té, která má zvířata chránit, a přistoupila na ni i domestikovaná zvířata: lidské normy si osvojila a přijala je za své.

 

2.1 Domestikace jako umění vytvářet hranice mezi člověkem a zvířetem: problém násilných intervencí v rámci ochrany zvířat

K násilí vůči zvířatům se uchylujeme často i v rámci ochrany mimolidských zvířat. Chráníme tak však spíše zvířata lidská. Jednotlivé sféry bio-moci tyjí z konfúze mezi péčí, ochranou a násilím.

Odchytí-li odpovědné orgány toulavou kočku, je těžké s jistotou určit, činí-li tak skutečně v zájmu kočky, nebo z obavy, že by jinak ztratily svou nadřazenost a moc. Nestala se péče dalším (svrchovaným) kontrolním a mocenským nástrojem k ochraně lidských biopolitických norem, ba co více nástrojem k posílení moci člověka a státní moci nad mimolidskými zvířaty? Péče pod odchytu toulavých koček, je z hlediska stávajícího domestikačního modelu reapropriačním procesem. Dalším typem péče je celá škála eugenických praktik (selekce podle rasy, estetických, zdravotních, biologických, sociálních kritérií atd.), z nichž kočky nemají žádný prospěch. Mnoho ochranářských spolků a organizací provádí eutanázii u toulavých koček, které vybraným kritériím nevyhovují. 

Koncept „zoopolitika“ nám umožňuje myslet péči jako moc nad zvířetem. Nová koncepce zoopolitiky by upustila od reduktivního a reifikujícího pohledu na toto domácí zvíře a snažila by se o dekonstrukci hranic v současném silně asymetrickém vztahu člověk-zvíře.

Např. SPA (Société protectrice des animaux, fr. spolek na ochranu zvířat) této reifikaci podléhá také a toulavé kočky selektuje a zabíjí podle eugenického klíče, dále z důvodů biologických, zdravotních a sociálních; dominantní domestikační model sama naplňuje. Ve Francii se této paradoxní roli SPA v současnosti věnuje několik autorů (např. Baratay, E., Le point de vue animal. Une autre version de l’histoire, Seuil 2012).

 

2.2 Podivná domestikační „ekonomie“: odejímání „oikosu“ toulavým kočkám

Náš domestikační model spočívá na premise, že zvíře se stává domestikovaným tehdy, když je zbaveno svého vlastního „oikosu“, svého habitatu, resp. toho, co si představujeme, že jeho „oikosem“, jeho habitatem je (svoboda neomezeného pohybu). Z této premisy vyplývá, že zvíře, které má neomezenou svobodu pohybu, už není domestikované, socializované.

Domestikované zvíře prý podle stávajícího modelu získává privilegium nové svobody a výhod, které mu domestikací nabízíme, tzn. výhod, o kterých se my lidé domníváme, že jsou výhodami. 

V současnosti se tedy řídíme dvěma koncepcemi animality: koncepcí nesvobodné animality (animality domestikované, privatizované, bez autonomie, odpovědnosti, suverenity) a koncepcí animality s neomezenou svobodou.

Nemáme žádnou jinou koncepci animality ani model domestikace, do kterého by se „vešla” i toulavá kočka - symbol zvířete se zachovanou autonomií. 

 

3. Podmínky pro vznik jiné koncepce domestikační politiky 

3.1 „Neúprosná logika“ svobody toulavých koček

Existuje pouze omezená svoboda - jak u člověka, tak u mimolidských zvířat. Proto hnutí za osvobození zvířat nemůže být absolutně platným protimodelem k současné domestikační politice. Chceme-li současný domestikační model dekonstruovat, je zároveň třeba dekonstruovat i koncept svobody, na němž je postaven, a od něj neodmyslitelný koncept autonomie. Tu zatím přiznáváme pouze lidem, zvířatům nikoli.

Nová domestikační politika by se měla snažit odpovědět na otázku, jak a zda lze do života zvířete vrátit koncept svobody a zároveň člověku ubrat moc, kterou domestikací zvířat soustředil výhradně jen do svých rukou. Pro takovou politiku by se měl příklad toulavé kočky pozitivním biopolitickým modelem: kočka není považovaná za svobodnou bytost pouze mimo oikos svého pána, ale v rámci něj i mimo něj, tzn. v obou prostorech. Takové pojetí svobody počítá s autonomií zvířete, nevylučuje ji.

 

3.2 Jiná představa svobody a odpovědnosti

Nový domestikační model musí umožnit, aby se člověk a domestikovaná zvířata mohla o suverenitu dělit. Dekonstrukcí starého modelu 1) vytvoříme podmínky pro kritiku umělé dichotomie odpovědný člověk-nezodpovědné zvíře, zvíře coby bytost s biologicky determinovaným reaktivním chováním; 2) vytvoříme zcela jinou koncepci biopolitiky vůči mimolidským zvířatům: v této koncepci budou zvířata figurovat jako členové našeho společenství. Proto je musí z zoopolitického a politického hlediska musíme začít vnímat jako subjekty.

Podle Foucaulta má být jednou modernita charakteristická „právem dát žít a nechat umírat” (le pouvoir de faire vivre et de laisser mourir). Pak by toulavá kočka už nebyla lékem (pharmakon) na naše vlastní existenciální pochybnosti a nejistoty v tom smyslu, jak se k tomuto tvoru chováme dnes: tzn., že když se nám její svoboda nehodí, tak ji z naší společnosti vylučujeme, a když utvrzuje naši údajnou suverenitu, oslavujeme ji a hýčkáme. Naopak: akceptace jejího dvojího oikosu (uvnitř a vně našeho oikosu) se stane „lékem na naše existenciální pochybnosti a jedem pro naši nestoudnou suverenitu.” (str. 321)

 

---

*) Llored, Patrick: „Le chat errant, animal domestique ou animal politique ? Eléments pour une déconstruction de la domestication des « espèces 
compagnes »", in RSDA 1/2012, dostupné na <http://www.unilim.fr/omij/files/2013/10/98_RSDA_1-2012.pdf> (31. ledna 2014), s. 301-321