Dominique Lestel

Hybridní společenství*

Západní filosofie se po staletí věnovala dokazování rozdílu mezi člověkem a zvířetem v tom smyslu, že zvířatům mnoho lidských atributů chybí a jsou tedy ve srovnání s ním nedostačivá (la bête pauvre). Od dob Benthamovým (teze: není důležité, zda zvířata mohou myslet či mluvit, nýbrž zda mohou trpět) se pozornost některých filosofů i laiků začala mnohem více věnovat otázce zvířete coby „ubohého zvířete“, oběti člověka (la pauvre bête - l'animal victime). 

Lestel upozorňuje, že existuje i třetí cesta, kterou se lze při zkoumání vztahů člověka a zvířat ubírat: jejím tématem by mělo být „zvíře-partner“ (bête partenaire), s nímž svůj život sdílíme a s nímž vytváříme tzv. „hybridní společenství“ (communautés hybrides). Např. studujeme-li šimpanze, lze k nim přistupovat jako k pokusnému objektu (např. etolog Herbert Terrace), anebo s nimi začneme žít a komunikovat (Alex a Beatrix Gardnerovi, Sue Savage-Rumbaughová). V takovém společenství jde o sdílení smyslu, zájmů, pocitů (zatímco s rostlinami smysl ani pocity sdílet nelze). 

Ačkoli fenomén hybridních společenství je evidentně jednou ze základních charakteristik lidské společnosti všude na světě (soužití s domácími zvířaty a se zvířaty zájmovými, privilegovaný vztah k určitému živočišnému druhu...), antropologie se jím příliš nezabývá. „Vše se odehrává tak, jako by byl člověk živou bytostí, která se může rozvíjet jen tehdy, přimyká-li se k jiným živým bytostem formou funkčního a symbolického společenství, v jehož rámci podle okolností mobilizuje různé zdroje - ekologické, kognitivní, emoční či sociální -, aby jejich prostřednictvím vytvářelo formy společného života lidí a zvířat.“

Koncept hybridního společenství by mohl napomoci k tomu, abychom přehodnotili jevy, které se nám dosud zdály samozřejmé, jako např. fenomén domestikace, jež se většinou definuje jednostranně - jako utilitární podmanění si zvířat člověkem. V takovém způsobu hodnocení se ale skryje mnoho podstatných detailů: hybridní společenství totiž vznikají vždy mezi specifickými zvířaty a specifickými lidmi, nikoli obecně, tzn. mezi jakýmikoli skupinami lidí a zvířat. 

Je třeba si uvědomit, že vztahy mezi lidmi a zvířaty byly odjakživa obousměrné, že zvířata člověka mnohému naučila, ovlivňovala ho; na tuto obapolnost, tak dobře vyjádřenou v mytologii, je nutno opět nasměrovat naši pozornost.

*) Dominique Lestel, „Les communautés hybrides“, Sciences humaines 6/2008 (N°194), s. 8; pro lepší pochopení některých termínů jsem čerpala také z Lestelovy knihy L'animalité, Paris, L'Herne 2007, s. 91-123