Vinciane Despretová

Myslet jako potkan

Chce-li vědec na základě pokusu se zvířaty získat odpověď na určitou otázku, jak si může být jist, že jeho otázce rozuměla, resp. že odpověděla právě na ni, a nikoli na něco, co nezamýšlel?

Podobnou otázku si v 60. letech kladla i experimentální psychologie: nakolik chování pokusných osob odpovídá realitě a nakolik je ovlivněno jejich vědomím, že jde o experiment, případně že jsou nebo nejsou srozuměni s jeho cílem? Dávali by např. smrtící elektrošoky ostatním osobám, kdyby předem věděli, že jde o výzkum zaměřený na schopnost nepodléhat autoritě za každou cenu (viz slavný Milgramův experiment)? Dělali by řadu absurdních úkonů, mezi něž patřilo několikahodinové sčítání a následné trhání pracovních listů s výsledky (Orneův pokus), kdyby věděli, že to není test vytrvalosti (jak si mysleli), nýbrž experiment zaměřený na schopnost subjektů ptát se po smyslu celého pokusu?

Je nabíledni, že interpretace, s nimiž lidské subjekty k experimentu přistupují, mají na výsledek vliv. Co se však stane, když se ústřední postavou pokusu stane např. potkan? Psycholog Robert Rosenthal při jednom ze svých pokusů (1) bezděčně ukázal, že ani potkani nepřistupují k pokusům nezaujatě a že výsledek podstatným způsobem ovlivňuje jejich ochota spolupracovat s výzkumníky. Požádal totiž své studenty psychologie, aby vyhodnotili schopnost dvou skupin potkanů projít bludištěm. Jedna skupina potkanů měla pocházet z chovné linie, kterou ve stejném standardizovaném labyrintu úspěšně testovali na Univerzitě v Berkley a která měla být geneticky předurčena k dokonalému zvládnutí úkolu. Druhou skupinu tvořili potkani z linie neúspěšných, tedy těch, kterým se orientace v témže labyrintu údajně nikdy nedařila. Studenti pokus zopakovali po vzoru svých předchůdců z Berkley a došli k závěru, že potomci „chytrých“ potkanů jsou v orientaci úspěšní, zatímco potomci „hloupých“ potkanů nikoli. Nevěděli ovšem, že sedli Rosenthalovi na lep: potkani žádné slavné ani neslavné „univerzitní“ předky neměli, byli do obou skupin vybráni zcela náhodně, a to z potkanů, kteří zrovna byli k dispozici. Studenti však na rozdíl od profesora nepodváděli a výsledky nezfalšovali. Rosenthal nicméně zjistil, že se skupinou „chytrých“ potkanů zacházeli s větší důvěrou a přátelštěji než s druhou skupinou a proto se jim své svěřence podařilo vycvičit lépe než potkany, které hned od začátku považovali za hloupé. Kdo by si však myslel, že Rosenthal začal apelovat na to, aby se na zvířata začalo pohlížet jako na spoluaktéry pokusů, hrubě by se mýlil. Z této zkušenosti vyvodil naprostý opak: chce-li být vědec objektivní, měl by se kontaktu s pokusnými zvířaty co nejvíce vystříhat. Měl by být neutrální a nezúčastněný. Podle Despretové je však předpoklad, že potkany netečnost vědců nijak neovlivní, absurdní a zjednodušující. A připomíná, že již ve 40. letech 20. století farmakolog Michael Robin Chance naopak navrhoval, aby se se zvířaty zacházelo co nejlépe. Ukazoval, že sociální podmínky, tedy to, zda jsou potkani chováni samostatně, nebo naopak spolu s ostatními potkany, mohou mít na výsledky výzkumu vliv. Ohleduplnost k pokusným zvířatům podle některých vědců zároveň rozvíjí pozornost a důvtip experimentátorů (2). To však není jednoduché, vyžaduje to jednak motivaci k ohleduplnosti a také vztahovou inteligenci. Na druhé straně mezi vědci přetrvává strach, aby u zvířat nevyvinuli vnímavost, která byla pro výsledky pokusů kontraproduktivní a jakou známe z případu Chytrého Hanse.

Nicméně snaha o neutrálnost a objektivitu nemůže zastřít fakt, že v tzv. objektivních pokusech nezískáváme od potkanů odpovědi indiferentní k podmínkám pokusu, nýbrž jejich odpovědi na indiferentnost experimentátorů. Potkani umí  posuzovat, jaký stupeň spolupráce po nich vyžadujeme. Odměna v podobě pamlsků dokáže výkonnost potkana zvýšit: je-li odměna bohatší, výkon potkanů stoupá. Pokud v tomto způsobu odměňování polevíme, potkan poleví i ve svých výkonech. Jeho (ne)výkonnost tedy nemusí nutně vypovídat o tom, čeho je in abstracto schopen, nýbrž o (ne)dostatečné motivaci pobídkovou odměnou. (3) Despretová v poklesu výkonu potkana spatřuje reakci na změnu naší intence vůči němu. Potkan si situaci interpretuje tak, že náš zájem o jeho výkon už není tak velký. V tomto kontextu Despretová zmiňuje Masonovu studii hladiny stresového hormonu kortizolu u opic chovaných v zajetí. Zvýšenou hladinou kortizolu opice reagují na snížení dávek potravy. Jakmile dostávají potravu v původním množství, byť i kaloricky nižší, stresem netrpí. Odpovídá-li tedy potrava co do objemu jejich obvyklému očekávání, nechápou snížení kalorické hodnoty jako újmu, resp. jako změnu našeho postoje (intence) k nim, jak to interpretuje Despretová.

Ale vraťme se k potkanům. Zatímco experimentátor potkanovi klade otázku: Jsi schopen projít co nejrychleji tímto bludištěm? Potkan svým výkonem může odpovídat na otázku zcela odlišnou: Jsi ochoten projít co nejrychleji tímto bludištěm, když ti dám velkou odměnu? Anebo: Jsi ochoten projít co nejrychleji bludištěm, když ti dám menší odměnu než prve (tzn. když už mi na tvém výkonu tolik nezáleží)? S teorií mysli, tzn. schopností dívat se na svět z hlediska druhého, zde Despretová pracuje jako s hypotézou. Ryze behavioristické vysvětlení, tj. že veškeré chování popisovaných zvířat je naučené podmiňováním, podle ní stejně jako podle jiných autorů (Premack, Woodruff, Guillo) nemůže dostatečně vysvětlit, jak je možné, že některá zvířata (zejm. šimpanzi a krkavci) jsou schopna ukrýt pamlsky před lidmi, kteří by jim je podle jejich předchozích zkušeností mohli ukrást. Behavioristé se podle Despretové často soustředí jen na jeden aspekt chování a jiné aspekty pomíjejí. V případě tzv. Pavlovova reflexu se psí chování neomezovalo pouze na slinění. Vrtěli ocasem, štěkali, pohybem těla vyzývali ke hře a pohybovali čenichem. Zvonek v nich nevyvolával pouze představu potravy, ale i představu blížící se sociální interakce s chovateli. Psi „sociálně“ interpretují i pokusy zaměřené na schopnost vyhnout se elektrickému výboji. Místo, aby využili nabízenou únikovou cestu a před bolestivým impulzem utekli, raději ztuhli a výboj strpěli. Odpovídá to psí strategii podřízení se silnějšímu. Neodpovídali na otázku: „Jsi schopen se naučit, že před výbojem můžeš utéct?“, která jim byla kladena, nýbrž na otázku „Když ti dám bolestivý impulz („kousnu tě“), podřídíš se mi?“ Naprostým oříškem jsou pro behavioristy kočky. Nejprve spolupracují, jakmile ale pochopí, že mají něco provádět opakovaně (stisknout páčku), nepřiměje je k tomu ani vidina pamlsku. Behavioristé tedy kočky nepoužívají, ale také neuvádějí proč.

Co se týče potkanů, vědci jim obvykle nekladou tak ambiciózní otázky jako výše zmiňovaným živočichům. Přesto i během těchto pokusů se objeví chování, které stojí za povšimnutí. Např. potkani, kteří jsou záměrně chovaní ve stresujících podmínkách s cílem vytvořit u nich trvale špatnou náladu, se netěší na pamlsek jako ostatní potkani. Když ho mají dostat, jejich radost není tak velká a je popisována jako „redukce anticipačního chování a potíže s úsudkem“. (4) Naše otázky také nemusejí zajímat všechny živočišné druhy stejně: krávy, prasata i psi oceňují, když mohou řešit složitější výzvy. Naopak např. prasata tak ráda plní to, co po nich chceme, že žádat po nich, aby nám zalhala, není pro ně tak zajímavé, ačkoli i to jsou schopna zvládnout (s. 64). Kdyby se jednalo o lidi, mysleli bychom si, že se chovají podezřívavě, že zkrátka nedůvěřují tomu, co přijde. Abychom mohli tímto způsobem interpretovat i chování potkanů, museli by být kognitivně dál, než jsou? Despretová si to nemyslí. Podle ní potkan i vědec interpretují chování toho druhého v daném kontextu, nikoli nezávisle na něm: chování potkana není souhrn reakcí, které se objevily z ničeho nic, nýbrž je odpovědí na příběh, který oba aktéry spojuje. Jinými slovy, kdyby byl potkan pouze reaktivní, na pozitivní podněty by vždy reagoval vstřícně a na negativní naopak. On však pociťuje záměr člověka vytvářet u něj stres, zná-li tento záměr, chová se podle toho. Nemá proto důvod na nabídku pamlsku reagovat s důvěrou.

Despretová na tomto místě odkazuje na Uexküllův termín umwelt: zvíře nikdy nevnímá věci kolem sebe jako „věci o sobě“; každá věc pro ně nabývá význam skrze činnost, kterou vůči nim vyvíjejí. Svůj specifický význam zvířata také přidělují svým vztahům vůči ostatním bytostem, které ve svém světě potkávají. Zkoumat vztah nejrůznějších zvířat k bludišti jako takovému je tedy od samého počátku pošetilé: nejenže každý druh k orientaci v něm používá smyslový aparát, který je mu vlastní (odlišné zrakové, čichové, hmatové dispozice, počítání kroků, odlišný vztah k pravé a levé straně atd.), do poznávacího procesu začleňuje i kontext, v jakém pokus probíhá. Přesto výzkum dobrých životních podmínek zvířat probíhá podobným způsobem: slepice si mechanickým klíčem mohou samy určit, zda se jim líbí větší či menší klec; když si vyberou prostor jen o málo větší, než je běžný v klecových chovech, je to považováno za legitimizaci klecových chovů. (5) Tento zdánlivě demokratický pokus zcela pomíjí možnost, že si zvíře menší prostor vybralo např. na základě toho, že v něm byl příslušník jejího druhu, nikoli nutně na základě představy o velikosti prostoru, která je vlastní člověku.

Potkan se v bludišti pohybuje tak obratně nejspíše proto, že je haptofilní, tzn. že se rád řídí hmatem, dotykem (6). Ne nadarmo ho vidíme chodit podél zdí. Patrně si rovněž vyvinul kinestetickou paměť: vytváří si vnitřní mapu prostoru, kterým prošel. Je dost pravděpodobné, že mu k tomu pomáhá i teplota a textura povrchu, na němž se pohybuje. Nejspíše neodpovídá na otázku: „Jsi schopen se našim způsobem podmiňování naučit orientaci v našem bludišti?“, nýbrž na otázku: „Jak dalece jsi schopen využít své schopnosti v našem prostoru?“ Jinými slovy, zatímco Uexküll upozornil na to, že zvířata si v přírodě tvoří vlastní významový svět, experimentální etologie se ocitá před problémem, jaký význam v tomto světě nabývá člověk jako jeho pozorovatel, ba co víc, jako jeho spolutvůrce. Uvědomuje si, že zvíře pravděpodobně staví do „artefaktuálních“ situací, tj. situací, ve kterých odpovídá na něco jiného, než na co se ho experimentátor ptá? K těmto situacím dochází zejména tam, kde etolog či kdokoli jiný, kdo vstupuje do interakce se zvířetem, sahá po generalizacích. Při pokusu není směrodatné to, co např. potkani prožívají obecně, nýbrž co který konkrétní potkan v dané situaci aktivně očekává. Může artefakt vzniknout bez generalizace? Despretová se domnívá, že nikoli.

A právě ke generalizacím dochází ve více oblastech: roli může hrát časové omezení pokusu, zásady pro stanovení vhodného statistického vzorku, možnost srovnání s ostatními testovanými skupinami, kontinuální přítomnost pozorovatele a jeho vliv na postavení zvířat ve skupině atp. Když se např. testovalo nové krmivo u hospodářských zvířat, bylo jim nabízeno po dobu jednoho pracovního týdne, tzn. pět dní. Jestliže konzumace krmiva nebyla příliš vysoká, nemuselo to nutně znamenat, že jim nechutná. Kromě návyku na původní krmivo může časové omezení pro některé zkušené jedince znamenat, že jde o výjimku, navíc krátkodobou. Roli zde hraje také faktor srovnávání se s ostatními: má-li jedna skupina přístup pouze k suchému krmivu a druhá k zelenému, stává se, že první skupina přestane žrát a očekává, že i ona dostane zelené krmivo. Někteří vědci možné hledisko zvířat do svých pokusů přímo zahrnují a zabývají se jím. Např. Michel Meuret sledoval ovce a kozy při pastvě na protipožárních pásech, které pro ně byly svou rostlinnou skladbou neobvyklé. I když bylo hlavním cílem zjistit, jakým rostlinám dávají zvířata přednost, počítalo se i s tím, že by zvířata mohla odpovídat i na jiné otázky, zejm. na otázku rušivosti či jiného vlivu pozorovatelů. Ačkoli byla prostřednictvím pastevce vybrána zvířata, která nebyla vůdcem stáda a která ani na tuto roli neaspirovala, zjistilo se, že neustálá přítomnost pozorovatele má na 15-20 % zvířat vliv: některá se snažila brát ostatní za konkurenty a jiná naopak byla terčem útoků ostatních. (7) Meuret jde všem těmto možným interpretacím ze strany zvířat naproti, aktivně s nimi ve svém výzkumu počítá. Zajímá ho, na jakou otázku skutečně odpovídají. Podobnou snahu vyvinula např. i primatoložka Barbara Smutsová při pozorování paviánů. Oč více se zpočátku snažila ve své roli pozorovatele působit neutrálně a vyhýbat se jejich pohledu, o to více vzbuzovala jejich zvědavost; jestliže si myslela, že si jí přestanou všímat a vrátí se ke svému obvyklému způsobu života, který bude moci pozorovat, rozhodně se to nestalo. Začali se jí vyhýbat. Prakticky jí roli pozorovatele znemožnili. Proto se začala chovat co nejvíce jako oni: začala imitovat jejich postoje, gesta i způsob pohledu. Ale ani to jí neumožnilo stát se nenápadnou součástí jejich skupiny: když se k nim přiblížila, neprchali před ní, ale začali jí hrozit a přiměli ji tím, aby se vůči nim držela v mnohem uctivější vzdálenosti. Z objektu, jemuž je třeba se vyhnout, se změnila v subjekt, jemuž mohou vlastním způsobem komunikace sdělit, že si její přílišnou blízkost nepřejí, a přitom sami zůstat na místě.

Pomocí kazuistik s laboratorními potkany, hospodářskými zvířaty (např. kozami a ovcemi) a zvířaty žijícími ve volné přírodě (paviáni) Despretová v podstatě upozorňuje na čtyři linie problémů, s nimiž se etologie potýká a potýkala: 1) subjektivita a intersubjektivita, 2) dobový trend v pojetí welfare a 3) složitost otázek, které jsou zvířatům při výzkumu kladeny, a 4) relevantnost otázek, které zvířatům klademe.

1. Subjektivita vědce, chovatele a zvířete a intersubjektivita (vztahová propojenost těchto subjektivit) má jinou proporcionalitu tam, kde vědec pracuje se zvířaty jako s náhodným statistickým vzorkem, jinou u vědce, který zvířata zná, resp. o to během výzkumu usiluje, nebo má alespoň k dispozici jejich chovatele.

2. Převládající interpretační rámec lze pozorovat na změně definice welfare, ke které přispěl jednak společenský tlak, ale i tlak ze strany samotných laboratorních vědců, resp. zootechniků, kteří odmítali se zvířaty zacházet bezohledně (8). Ačkoli se již v 80. letech pojem welfare začal vymaňovat ze své původní šablony absence utrpení, stále měl k současné rostoucí snaze jej definovat coby „šťastný a spokojený život“ hodně daleko. Zatímco utrpení je fyziologicky měřitelné (hladina stresových hormonů apod.), a proto byl jeho výzkum pro tolik vědců tak pohodlný (s. 54), ostatní emoce se daly tehdejšími způsoby měřit jen obtížně a do počátku 80. let se jim téměř, s výjimkou primatologie, nevěnovala pozornost. Tu si získaly až pomocí konceptu adaptability, která je z evolucionistického hlediska hodnotou sama o sobě: welfare (bien-être) začal být pojímán jako způsob dobré adaptace zvířete na prostředí, i když nikoli ve svém širším významu téměř až harmonického sžití se s tímto prostředím. Starý zvyk považovat chování zvířete za reakci na určitý podnět bylo možné přesunout i sem: jeho adaptace se dala objektivizovat jako emoční reakce na různé situace, které v daném prostředí vznikly či byly navozeny.

3. Rozvoj kognitivních věd – zejména těch teorií, které nahlížely emoce jako soudy, resp. jako hodnocení situací, v nichž se zvíře ocitlo (zejm. práce Klause Scherera) - napomohl vzniku a rozvoji dalších teorií o subjektivních stavech zvířat (štěstí, zvědavost vůči novinkám, smysl pro obtížné úkoly, radostné předjímání pozitivních momentů). Podle Scherera je překvapení či údiv typem soudu, který svědčí o novosti situace. I strach z takové situace potvrzuje schopnost zvířete rozlišit mezi obvyklým a neobvyklým (novým), ať už jde o změnu z hlediska osobního či z hlediska sociálního. Vstupovat do hry mohou emoce jako stud, pohoršení, vztek, pocity nespravedlnosti či zklamání. Míra těchto emocí se může měnit s ohledem na postavení zvířete ve skupině (např. kohout oznamuje nález potravy „svým“ slepicím jinak než cizím a záleží i na tom, zda u toho je či není jiný kohout).

4. Naše otázky nemusejí zajímat všechny živočišné druhy se stejnou naléhavostí: krávy, prasata i psi oceňují, když mohou řešit složitější výzvy. Na druhé straně např. prasata tak ráda plní to, co po nich chceme, že žádat po nich, aby nám zalhala, není pro ně tak zajímavé, ačkoli i to jsou schopna zvládnout (s. 64).

 

Aktualizováno 19. května 2023.

---

1) ROSENTHAL, Robert. Experimenter Efffects in behavioral Research. New-York: Appelton, 1966.

2) Despretová zmiňuje dva: Josepha Bonnemairea a Isabelle Ortigue-Martyovou, viz s.17.

3) CRESPI, Leo P. Quantitative variation of incentive and performance in the white rat. The American Journal of Psychology. 1942. 55(4), 467-517. Dostupné na https://doi.org/10.2307/1417120 (cit. 19. 05. 2023).

4) BOISSY et al. Assessment of positive emotions in animals to improve their welfare. Physiology and Behavior. 2007; 92, 375-397, s. 379.

5) DANTZER, Robert. Comment les recherches sur la biologie du bien-être animal sont-elles construites ? in BURGAT F., DANTZER, R. (ed.). Les animaux d’élevage ont-ils droits au bien-être ? Paris: INRA Editions, 2001, s. 85-103, s. 99.

6) SULLIVAN, Robert. Rats, A Year with New York’s most unwanted Inhabitants. London: Granta, 2005, s. 12.

7) AGREIL, C., MEURET, M. An improved method for quantifying intake rate and ingestive behaviour of ruminants in diverse and variable habitats using direct observation. Small Ruminant Research. 2004. 54, 99-113, s. 101-102.

8) V 70. letech ve Francii debatu ohledně welfare hospodářských zvířat a jejich ošetřovatelů otevřeli Catherine a Raphael Larrèrovi. Ohledně laboratorních zvířat zde Despretová připomíná stať Andyho Coghlana, která pod titulem „Animals carers suffer in silence“ vyšla v roce 2008 v New Scientist.