Georges Chapouthier

Kant a šimpanz. Esej o člověku, etice a  umění.* 

Tématem, které si Georges Chapouthier zvolil pro tuto knihu, je neustále se vracející a stále velice aktuální otázka vztahu mezi lidstvím a animalitou. Je to důsledná, bohatě podložená reflexe, s jasně vystavěnými argumenty. Vedle dvou vyhraněných postojů – jednoho, který popírá jakýkoli rozdíl mezi člověkem a zvířaty, a druhého, podle něhož člověka a zvířata neoddiskutovatelně odděluje nepřekročitelná hranice, autor prezentuje a obhajuje třetí postoj vycházející z faktu, že biologická podstata člověka je plodem dlouhé evoluce živočišné říše, a proto je možné zárodky vpravdě lidské singularity vysledovat a studovat i u dnešních zvířat.

Ve druhé kapitole nazvané „Člověk je (také) zvířetem“ autor popisuje, jak „mozaikový“ způsob utváření živých organismů v průběhu biologické evoluce vedl postupným zapojováním a začleňováním čím dál složitějších prvků k tomu, že všechny jednotlivé části začaly fungovat jako jeden integrovaný celek. Tuto kapitolu uzavírá věta, která zároveň předznamenává kapitolu třetí – „Kultura u zvířat a u člověka“: „Je-li člověk se zvířaty jasně propojen z hlediska své anatomie i biologie, odděluje ho od nich zásadním způsobem jeho inteligence a kultura?“ Právě v  této kapitole autor konstatuje, že u některých zvířat existují některé aspekty lidské singularity ve svém zárodku a vysvětluje zde pojmy jako např. živočišná protokultura a protojazyk. Otevřením problému vědomého myšlení a obou typů vědomí v živočišné říši nabývá dané téma na náročnosti a vybízí k hlubšímu zamyšlení i následujícími otázkami: Mají zvířata teorii mysli (tzn. jsou si vědoma myšlení u druhých)? Existují u zvířat zárodky etiky? Jsou zvířata schopna esteticky motivované volby? 

Po jasném vysvětlení základních východisek následuje v druhé polovině knihy analýza toho, jak člověk využívá svých zvláštních schopností, jež jsou ve srovnání s jejich pouhými náznaky (leckdy velice skromnými a diskutovatelnými) široce rozvinuté. 

Ve čtvrté kapitole nazvané „Člověk není (jen) zvířetem“ si G. Chapouthier klade otázku, zda právě „schopnost rozvíjet a prohlubovat svou kulturu nepatří mezi ony rysy, na jejichž základě lidské bytosti oprávněně přidělujeme určitou specifičnost“. Povšimneme si však, že v průběhu této analýzy se nelze vyhnout setkání s dualitou „příroda-kultura“, a autorovi to umožňuje obratně pokračovat v tezi o „kultuře coby logickém produktu přírody“. Proto se domnívá, že etika je „plodem přírody a zároveň i plodem kultury“, zdůrazňuje však, že mnoho moderních filosofů kulturu stále definuje jako opak přírody. Pokud jde o estetiku, autor upřesňuje: „Kant klade více, ba dokonce téměř výhradně důraz na kulturní aspekty estetiky a nebere přitom v úvahu její přírodní kořeny.“ Chapouthier je však toho názoru, že i estetika se rozprostírá na pomezí přírody a kultury. V této kapitole najdeme mnoho úhlů pohledu a některé její pasáže patří v knize mezi ty nejnáročnější, zvláště pak co se týká propojení estetiky a etiky nebo výkladu o všeobecné estetice přírody, pojímané mimo kontext sexuality. V závěru této kapitoly autor rozvíjí zajímavou myšlenku, že „lidská kultura směřuje k větší racionalitě a zároveň k větší imaginárnosti“, což podle autora plyne z odlišných schopností pravé a levé hemisféry lidského mozku, které navzdory tomu fungují jednotně.

V epilogu nazvaném „Lidská bytost, most mezi dvěma způsoby bytí“ dochází autor k závěru, že „bytí vlastní člověku“ se dá patrně nejlépe charakterizovat jako „bytí zvířecí“ a zároveň jako „bytí ne-zvířecí“. Vrací se ke třem přístupům uvedeným výše a obrazně říká, že nejde o volbu mezi Kantem a šimpanzem, nýbrž „že my všichni jsme v určitém smyslu Kantem i šimpanzem“. Na základě této definice zvláštního statusu člověka v živočišné říši G. Chapouthier připomíná a komentuje, co tato singularita implikuje pro člověka v oblasti jeho etických postojů ve vztazích k jinému, ke zvířatům a k životnímu prostředí a závěrem formuluje „přání, aby se kulturní normy tohoto budoucího člověka vyvíjely k lepšímu. Neboť tato bytost neobyčejně odlišná může svou výjimečností směřovat k dobru i zlu“. 

Abychom zde pouze nezdařile neopakovali to, co autor sám vysvětluje tak jasně a zřetelně, vynecháme zde komentář několika částí knihy, které vyzývají k hlubší debatě a poselství celé knihy umocňují.  

Tuto publikaci vřele doporučujeme k četbě, protože je pro každého velmi dobrým vodítkem k prohloubení a obohacení reflexe na dané téma. Litujeme pouze, že ilustrace na obálce evokuje obsah knihy velice neobratně, nejde-li dokonce proti smyslu Chapouthierovy publikace: zaprvé Kant a šimpanz by k sobě jistě neměli sedět zády! Za druhé, nahý krasavec (jenž představuje Kanta?) není přece nahá opice, měl by mít proto kulturní oděv.

Obsah knihy (Chapouthier, Georges, Kant et le chimpanzé. Essai sur l’être humain, la morale et l’art, Paris, Belin 2009):

• Předmluva
• Kap. 1 – Člověk a zvířata napříč civilizací a jejím vývojem
• Kap. 2 – Člověk je (také) zvířetem
• Kap. 3 – Kultura u zvířat a u člověka
• Kap. 4 – Člověk není (jen) zvířetem
• Epilog – Lidská bytost, most mezi dvěma způsoby bytí

*) Překlad textu „Kant et le chimpanzé. Essai sur l’être humain, la morale et l’art" dostupného na <http://www.fondation-droit-animal.org/documents/livreKantetchimpanze.pdf> [cit. 29. ledna 2013], zde uveřejňuji s laskavým svolením La Fondation Droit Animal, Ethique et Sciences (39 rue Claude Bernard, 75005 Paris, France).