Yves Bonnardel

Svůj vztah ke zvířatům radikálně změňme

(Rozhovor s antispeciesistickým aktivistou Yvesem Bonnardelem, nová verze z roku 2010*)

Demonstrace za vegetariánskou stravu „Veggie Pride“, distribuce letáčků na téma „osvobození zvířat“, odmítání oblečení z kůže, kožešin, vlny a hedvábí… Co mají tyto aktivity společného? Všechny úzce či volněji souvisejí s „antispeciesistickým“ hnutím. Co tento termín znamená? Jaké má politické důsledky? Jaké hlavní námitky toto hnutí vyvolává? Odpovědi na tyto otázky Renseignements généreux (1) společně hledaly s Yvesem Bonnardelem, jenž je v antispeciesistickém hnutí aktivně činný.

1. část: Co je to antispeciesismus?

Yvesi, sám sebe považuješ za člena „antispeciesistického“ hnutí. Co tento termín znamená?

Nejprve musím předeslat, že mé názory nutně nereprezentují celé antispeciesistické hnutí, které zahrnuje velmi různorodé etické, politické a strategické postoje.

Dobrá… Jaké je tedy tvé pojetí antispeciesismu?

Antispeciesismus je zápas za radikální proměnu našeho vztahu ke zvířatům. V naší společnosti jsou zvířata považována za majetek, zboží, které zcela závisí na zájmech svého majitele. Některá jsou hýčkána a obdivována pro svou krásu či sílu, nebo jsou dokonce považována za členy rodiny. Jiná, a těch je naprostá většina, jsou obětí nejhoršího týrání: jsou hromadně vybíjena na jatkách a při průmyslovém rybolovu; zavírají je a násilně vykrmují ve velkochovech; dělají se na nich laboratorní testy úklidových prostředků, léků, kosmetiky, zbraní; doživotně je zavírají v cirkusech, zoologických zahradách, akváriích; lidé je vraždí při hře na lov, při volnočasovém rybaření, při koridě atd. Všechny tyto typy vykořisťování se týkají nesčetného množství citlivých bytostí. Při testování na zvířatech ve Francii se každý rok „spotřebuje“ na dva miliony zvířat; na jatkách přijde o život každý rok miliarda dvě stě tisíc telat, krav, ovcí, slepic, hus, kachen, prasat, králíků; rybolov a velkochov ryb vyhlazuje desítky, možná i stovky miliard ryb. Tuto nemilosrdnou exploataci umožňuje speciesistický charakter naší společnosti. Vědomě či nevědomě se lidé považují za příslušníky „nadřazeného“ druhu, druhu „vyvolených“, a to je opravňuje k tomu, aby vládli všem ostatním živočišným druhům. Jenže každá citlivá bytost, ať už lidská či jiná, svůj život prožívá, pociťuje bolest a radost, fyzické či psychické utrpení, příjemné či nepříjemné pocity. Toto konstatování je východiskem antispeciesismu a jeho boje za to, aby se základní zájmům všech citlivých bytostí dostalo náležité pozornosti.

Chápeme-li to dobře, termín speciesismus je obdobou pojmů jako rasismus a sexismus?

Přesně tak. Stejně jako termín sexismus označuje způsob diskriminace určité osoby na základě jejího pohlaví, označuje speciesismus diskriminaci druhovou a dominanci, která se od ní odvíjí. Antispeciesistické hnutí se nechce smířit s utrpením a smrtí citlivých – lidských či mimolidských – jedinců, kteří by rádi vedli šťastný život, trpěli co nejméně a vyhnuli se zabití. Proto se stavíme také proti rasismu, sexismu, hospodářským a dalším nespravedlivým druhům diskriminace. Antispeciesismus bojuje za rovnoprávnější svět, který by byl žitelnější pro všechny citlivé bytosti kteréhokoli druhu, rasy, pohlaví atd.

Jaké konkrétní kroky antispeciesisté podnikají?

Být antispeciesistou konkrétně znamená nekonzumovat zvířata (maso, ryby) a produkty vzešlé z jejich exploatace (mléčné výrobky, vejce…); přestat kupovat oblečení a všechny další výrobky, které s exploatací zvířat souvisejí (kůže, kožešiny, vlna…); bojkotovat cirkusy, které využívají zvířata, zoologické zahrady, koridu, chov zvířecích miláčků; nepoužívat úklidové ani kosmetické prostředky testované na zvířatech nebo obsahující látky živočišného původu. Ale antispeciesismus se neomezuje jen na revoluci v našich každodenních zvyklostech v osobní sféře. Svět nezměníme pouze tím, že ostatním půjdeme „příkladem“, metodou jakési samovolné vzlínavosti“, tzn. pouze postupným působením na naše okolí, manifestací určitého způsobu života, stravování neboli tím, co bývá nazýváno „veganismem“, „životem bez krutosti“. Hlavně a především je nutné vést kampaň politickou, kritizovat speciesismus a upozorňovat na zájmy ostatních zvířat ve všech oblastech, které se jich týkají. Nechceme, aby se vegetariánství stalo zvláštní identitou, jednou z dalších „ekologických nik“ ve speciesistické společnosti, v jejímž rámci bychom byli tolerováni a mohli si v poklidu vybírat stravu podle svých představ, zatímco by společnost dále zabíjela zvířata a lovila ryby po miliardách pro potřeby našich sousedů. Naším cílem je „přeměna civilizace“, nikoli jen změna v našem osobním životě! V mých očích je tedy hlavním úkolem antispeciesisty poukazovat na viny speciesismu a takto pracovat na změně našeho sociálního vnímání zvířat.

Co míníš „sociálním vnímáním zvířat“?

O útlého věku se učíme vnímat zvířata jako pouhé vzorky příslušného živočišného druhu, jako články potravního řetězce nebo jako funkční součásti jakéhosi imaginárního přírodního řádu… Jinými slovy, systematicky vytěsňujeme myšlenku, že mají i svůj individuální život. Zatímco my coby antispeciesisté si myslíme, že ve skutečnosti má každé zvíře své vlastní zájmy vyplývající z toho, že cítí bolest a slast.

Shrneme-li to, antispeciesismus si přeje kulturní a politickou revoluci našeho vztahu ke zvířatům.

Nikoli jen ke zvířatům: ke všem citlivým bytostem, ať lidským či nikoli.

Jaké jsou politické aktivity antispeciesistického hnutí ve Francii?

Pokoušíme se veřejně intervenovat organizováním přednáškových a debatních akcí, psaním článků do časopisů, vydáváním knih, na demonstracích najdete naše informační stánky. Hodně antispeciesistů je též aktivních ve strukturách zaměřených na ochranu zvířat nebo na propagaci vegetariánství, jako je např. Alliance végétarienne (2), nebo také v útulcích. A vzniklo i mnoho dalších ještě úžeji zaměřených aktivit.

Například?

Akce „zvířecí krev“. Několikrát ročně, současně v několika francouzských velkoměstech, antispeciesisté vylijí na chodník litry umělé krve, rozdávají letáčky s informacemi o antispeciesismu a vyzývají lidi k tomu, aby přestali jíst maso. Tyto akce mají leckdy velký mediální ohlas. (3) Jiný příklad aktivit: každoroční demonstrace proti Zemědělskému veletrhu v Paříži. Tyto akce někdy vedly i k blokádě vstupu na Veletrh.

Jednoho dne jsme v Paříži narazili na „Veggie Pride“, manifestaci na podporu vegetariánství…

Veggie Pride není přímo spojena s antispeciesismem, ale původně ji vymysleli a zorganizovali antispeciesisté (4). Tato demostrace umožňuje vegetariánům/kám, kteří/které jsou často izolovaní/é a vydaní/é napospas svému okolí (citový nátlak, verbální útoky, výsměch…) vyjádřit svůj názor veřejně, setkat se s dalšími aktivisty, dodat si odvahu a sebevědomí. Existuje také „Letní festival za zvířata“ (Estivales de la question animale), příležitost k setkávání, která také nemá antispeciesistický charakter, původně však vznikla z iniciativy antispeciesistických aktivistů a ti ji většinou stále i organizují. Jsou to setkávání otevřená pro každého, kdo se zajímá o otázku zvířat. (5) V ideálním případě by se jich tedy měli účastnit a dokonce je i spoluorganizovat chovatelé, řezníci, vědci provádějící pokusy na zvířatech, stejně jako lidé z dalších vědeckých oborů a novináři. V praxi tam však přicházejí především aktivisté/ky… Z těchto setkání nicméně vzešlo nemálo užitečných iniciativ.

Máš v zásobě ještě nějaké další politické akce, které bys nám tu mohl představit?

Je těžké je všechny vyjmenovat! Ale musím zde uvést kampaň „StopGavage“, která odsuzuje výkrm kachen a hus. (6) Jejím cílem je zákaz produkce husích a kachních jater. Ve Francii se to týká 30 milionů zvířat ročně. Tato kampaň má velkou strategickou důležitost, neboť má určitou šanci na úspěch. Nejenže výkrm hus a kachen odporuje Evropským směrnicím o dobré pohodě hospodářských zvířat, ale týrání, kterému se při tomto výkrmu nelze vyhnout, protože bez něj není vůbec možné hypertrofovaná játra ze zvířat získat, má navíc relativní odezvu i ve „veřejném mínění“. Vítězství v této oblasti by znamenalo užitečný precedens. Historicky poprvé by byl určitý potravinový produkt zakázán na základě zájmů dotčených zvířat! Vznikla by tím velice významná symbolická trhlina v dosavadní praxi. Stejná skupina lidí, která rozjela kampaň StopGavage, založila organizaci L214 (pojmenovanou podle článku francouzského Zemědělského zákoníku, který zvířata definuje jako citlivé bytosti), která vede konkrétně zacílené kampaně (na klecový chov králíků, produkci vajec z klecového chovu slepic, husích játer...) a popularizuje pojem speciesismu a snahu o zrušení produkce masa. L214 se opírá o dokumentární videa z jatek, velkochovů a tržnic a co nejvíce využívá médií a některých dostupných právních prostředků. (7)

A které aktivity se konají na mezinárodní úrovni?

Uveďme zde „Mezinárodní kampaň za zrušení produkce masa“. Ani zde se nejedná přímo o antispeciesistickou kampaň, ale i za jejím zrodem stojí antispeciesističtí aktivisté. Tato kampaň se zaštiťuje heslem, pod které se podepsaly prakticky všechny státy: „citlivé bytosti nesmí být bezdůvodně týrány ani zabíjeny“. (8) Proto by konzumace masa měla být logicky zakázána… Modelem pro tuto kampaň je boj za zrušení otroctví, který roku 1768 iniciovala ve Velké Británii osamocená skupina sedmi lidí a to za podmínek, které, jak nemusíme připomínat, nebyly se současným antispeciesistickým hnutím srovnatelné. V rozmezí 70 let tato kampaň pomocí jednoduchých, avšak zásadních hesel zmobilizovala významnou část anglické populace a přispěla nejen k zákazu obchodu s lidmi, nýbrž i k zákazu samotného otroctví.

Které antispeciesistické organizace existují v zahraničí?

V ostatních zemích je antispeciesistických organizací pomálu. Největší je „People for Ethical Treatment of Animals“ (PETA). Je to vegetariánské či dokonce veganské sdružení, které proti speciesismu explicitně bojuje. (9) V jednotlivých zemích, ve kterých působí (USA, Velká Británie, Argentina, Brazílie, Německo, Francie…), dohromady čítá na milion členů/ek (dnes počet jejích členů a příznivců dosáhl 3 milionů, viz http://www.peta.org/about/default.aspx, pozn. překl.). Mnoho zemí se také připojilo k iniciativě dvou antispeciesistických aktivistů z Austrálie a z Itálie – Petera Singera a Paoly Cavalieri –, nazvané „The Great Ape Project“. Tento projekt argumentuje tím, že lidoopi (šimpanzi, gorily, orangutani…) v různé míře disponují týmiž kognitivními (vědomí sebe, řečové schopnosti, schopnost plánování) a sociálními vlastnostmi (solidarita, altruismus, pokrytectví a lež atd.) jako lidé. S ohledem na to „The Great Ape Project“ požaduje, aby těmto mimolidským bytostem byla na této bázi přidělena základní práva jako „právo na to nebýt zabit, mučen a zbaven svobody“. (10)

Přinesl tento projekt „Základních lidských práv pro Lidoopy“ nějaké výsledky?

Podpořilo ho mnoho intelektuálů, filosofů a vědců. Vedl ke schválení ochranářského zákona na Novém Zélandu před několika lety a v roce 2006 k obdobnému návrhu zákona, který iniciovala Socialistická strana ve Španělsku. Tento projekt si otevřeně klade za cíl zasáhnout z etického hlediska „bariéru mezi živočišnými druhy“ v jejím nejslabším bodě: naši nejbližší příbuzní, jejichž schopnosti se velmi blíží těm, které máme sami a které dokonce běžně používáme jako záminku pro ospravedlnění speciesismu. Postupným přidělováním základních práv lidoopům, tedy práv, která byla až doposud vyhrazena pouze lidem, doufáme, že tato extrémně silná symbolická bariéra spojená s humanitou bude slábnout.

Konají se někdy „násilnější“ akce?

V mnoha zemích kromě Francie působí Front de libération animale (Animal Liberation Front, Fronta za osvobození zvířat, ALF), která často hlásá „zvířecí práva“ (aniž by zacházela do detailu) a věnuje se ilegálním akcím: útoky na řeznictví, velkochovy, jatka, na vozidla, která převážejí hospodářská zvířata, na experimentální laboratoře, nebo také akcím osvobozovacím. Mnoho aktivistů k ALF vzhlíží, já nikoli.

Proč?

Cílem těchto akcí není prosazovat důslednou debatu o problematice zvířat, nýbrž se výhradně zaměřovat na ničení toho či onoho vybavení nebo na osvobozování těch či oněch zvířat. Není jisté, zda je například v Anglii, kde je antispeciesistické hnutí neobyčejně aktivní (z jeho řad se leckdy rekrutovalo více politických vězňů než z IRA!), slovo speciesismus známější než ve Francii, přestože anglických aktivistů je nesrovnatelně více. Většina lidí nikdy neslyšela žádný z celé řady argumentů, které brilantním způsobem znemožňují jakoukoli obhajobu speciesismu. Média se soustředí hlavně na „teroristický“ ráz těchto akcí a destabilizující antispeciesistický diskurz zcela ignorují; ten ostatně při těchto akcích nezaznívá. Každoročním osvobozením několika tisíců zvířat a zničením materiálu za pár milionů eur ovšem nezměníme tak výrazně speciesistický svět, jako je ten náš. Ve Francii i Velké Británii je zabito několik miliard zvířat ročně. Neosvobodíme je jedno po druhém a stejně tak ani postupně nezničíme jednotlivé exploatační struktury. Nemůžeme se vyhýbat důsledné debatě, protože bez ní k žádným podstatným změnám nedojde, nebo jen – v tom lepším případě – nesmírně pomalu. (11)

Tuto první část exkurzu do antispeciesismu zakončíme trochu osobnější otázkou: co tě k tomuto zápasu přivedlo?

Trochu rozum, trochu náhoda, trochu zvědavost, trochu také smysl pro odpovědnost. Vegetariánem jsem se stal ve 13 letech, během pěti minut u jídla, když mi došlo, že kus masa, který jím, pochází ze živé bytosti, která by si stejně jako já přála žít šťastný život a nebít zabita. Bleskurychlý druh antispeciesistické intuice! Coby „standardní“ malý kluk jsem měl maso na rozdíl od zeleniny velmi rád. A přesto, aniž bych znal v okolí jediného vegetariána či vegetariánku, rozhodl jsem se okamžitě s jezením masa přestat. Bylo mi jasné, že není na co se vymlouvat. Moje rodiče to vzali dobře, asi si mysleli, že mě to „přejde“.

Ale nepřešlo.

Ale ano, ovšem až po dvou letech! Odmítnout konzumaci zvířat, to je rozhodnutí, na které mohl být kluk jako já velmi těžko hrdý, nebylo to dost „mužné“… Protože jsem neměl odvahu si o tom jasně popovídat s lidmi kolem sebe, tak ze strachu, že se zesměšním (hlavně před spolužáky), rezignoval jsem na svou vlastní vůli a ve školní jídelně jsem začal maso znovu jíst. O čtyři roky později mi pak jeden kamarád, s nímž jsem bydlel, řekl, že o tomto tématu přemýšlí už roky a že se právě rozhodl: maso jíst přestane! Hned jsem na to reagoval: „Já taky znovu přestanu“… Protože jsme na to byli dva a protože jsme tentokrát znali další dva lidi, kteří se stravovali vegatariánsky a vegansky, dodalo nám to odvahu mluvit o tom s naším okolím. Okamžitě jsme narazili na zesměšňování a dokonce i na verbální útoky. Tehdy nám ale tyto reakce daly sílu pokračovat: protože naše okolí a ekologické a libertariánské kruhy, ve kterých jsme působili, reagovaly tak emotivně, protože o tomto tématu nebylo mnoho podrobných a hlubších informací. Přidaly se k nám tři lidi a začali jsme psát brožurku nazvanou Nejíme maso, abychom nemuseli zabíjet zvířata (Nous ne mangeons pas de viande pour ne pas tuer d’animaux). Každý napsal stať na kolektivně předem určené téma a dal ho posléze přečíst a kriticky posoudit či opoznámkovat ostatním, dokud všichni nebyli s výsledkem jakž takž spokojení. Tento proces trval zhruba rok. A přinesl bohaté ovoce: v této otázce jsme skutečně začali poukazovat na velké množství důležitých bodů, propracovali jsme svou argumentaci i pečlivě prostudovali argumentaci našich „oponentů“, pustili jsme se do kritiky argumentu přirozenosti a pustili jsme se i do dalších detailních analýz. Tuto metodu práce opravdu doporučuji, ať už jde o jakékoli téma.

Měla vaše brožurka úspěch?

Netušený! Během několika let jí vyšlo více než dva tisíce výtisků, pouze prostřednictvím alternativního způsobu distribuce. Každý den jsme dostávali na desítku dopisů (bylo to ještě v době, kdy nebyl internet), nad jejichž odpověďmi jsme trávili celé hodiny a tak si ještě více cizelovali svou argumentaci. Potom jsme objevili argumenty z oblasti morální filosofie, zejména Osvobození zvířat Petera Singera. Termín „speciesismus“ se nám tehdy pro pokračování naší činnosti ukázal jako klíčový. Tak se zrodilo „antispeciesistické“ hnutí ve Francii, které brzy rozvinulo mnoho teoretických, etických a politických analýz a které se nejprve rozšířilo v libertariánských kruzích (12) a později, prakticky bez našeho vědomí, mezi tradičními vegetariány a ochránci zvířecích práv. Dnes se aktivisté rekrutují z mnoha různorodějších kruhů než před deseti lety. Díky internetu se mnoho akcí organizuje pomocí sociálních sítí, spíše anarchistickým způsobem, otevřeným pro všechny. Ale brzy by se také měla vytvořit strukturovaná „národní“ organizace, která by byla schopna průběžně přicházet s různými kampaněmi a zároveň si zachovávat etický a jasně abolicionistický úhel pohledu.

V této oblasti se tedy angažuješ už patnáct let…

Ano a nadšení mě stále neopustilo! Antispeciesistická filosofie poskytuje zcela odlišný a neotřelý pohled na mnoho věcí. Ve všech oblastech myšlení otevírá nové obzory. Tento zápas podle vzhledem k neuvěřitelnému množství obětí a jejich nepředstavitelnému utrpení nic neztrácí ze své naléhavosti. Ale zajímají mě i jiné kampaně jako například boj proti nadvlády dospělých nad dětmi. (13) nebo boj proti francouzskému imperialismu v Africe (Francouzská Afrika). (14) Obojí považuji za nesmírně důležité, i když tomu nevěnuji tolik času jako antispeciesismu.

Jaké internetové stránky bys doporučil těm, kteří se o antispeciesismu chtějí dozvědět víc?

stránky antispeciesistických listů: http://cahiers-antispecistes.org
pedagogicky koncipované stránky o antispeciesismu: http://antoine.comiti.free.fr/specisme
stránky věnované přímo antispeciesismu: http://antispecite.free.fr
a konečně stránky o veganismu: http://www.veganntekno.org

2. část: Antispeciesistická argumentace

Antispeciesistický diskurz zpochybňuje konzumaci zvířat. To někdy vyvolává povrchní reakce, ne?

Mírně řečeno. Antispeciesisté stejně jako vegetariáni/ky jsou často terčem výsměchu, verbální agrese, nepochopení, tlaků atd.

Právě proto jsme dali dohromady seznam výhrad, které zaznívají nejčastěji. Jsi připraven na ně odpovědět?

Rád se o to pokusím. Na speciesistické fráze je podle mne nejlepší reagovat klidně, na poli logiky a racionality, a snažit se pochopit, co naši oponenti obhajují, jaká vize světa se za jejich argumenty skrývá. Ze zkušenosti vím, že debata založená na argumentech může mít velmi významný dopad. Většina lidí si myslí, že antispeciesismus je zcela iracionální „přecitlivělost“. Jakmile jim dojde, že antispeciesistické argumenty jsou oprávněné, zažívají někteří skutečný „šok“. Musí revidovat mnoho těchto samozřejmostí, o kterých se už od dětství učí nepochybovat. Je to destabilizující a zároveň nesmírně obohacující. Ale do důsledku se to nežije snadno: jednak z hlediska uskutečňování svých nových myšlenek (vegetariánství, veganství atd.) a na druhé straně z hlediska toho, aby se člověk ohledně zabíjení zvířat nenechal zaplavit smutkem, zlobou, zděšením nad rozsáhlostí a intenzitou každodenní reality. Člověk, který se seriózně zamýšlí nad zájmy ostatních zvířat, začne rychle prožívat realitu kolem sebe – pulty s masem a rybami na ulici, ale také lednice a žaludky lidí okolo sebe vnímá jako hotové hřbitovy a mrchoviště. Je nutné, aby se proti tomu uměl emočně „obrnit“…

Začněme první výhradou, kterou vegetariáni/ky běžně slýchají: „Vlci žerou ovce, lvi požírají gazely, člověk jí maso. To je Příroda!“

Tradiční argument! Pro přesnost uveďme, že stereotypní představa lvů pojídajících gazely je velice patriarchální. Ve skutečnosti loví lvice! Ale to jen tak na okraj… Ospravedlňovat naši konzumaci masa tím, že se zvířata pojídají mezi sebou navzájem je nebezpečný argument. Týmž argumentem bychom mohli stejně tak ospravedlňovat vraždu, znásilnění, války, právo silnějšího, dominanci mužů nad ženami atd. K argumentům odvolávajícím se na koncept „přírody“ zpravidla mívám obecně silnou nedůvěru. Přesněji řečeno nemám důvěru ve víru v existenci čehosi na způsob „přírodního řádu“, který je třeba respektovat a jenž nám diktuje naše chování. Zvířata jsou prý součástí tohoto řádu, „nedílnou součástí přírody“, jejíž funkcí je údajně požírat nebo být sežrán. Stát se součástí našeho jídelníčku by tedy měla být jejich „přirozená“ role, jejich „finalita“. Tento respekt k „přírodě“ nebo spíše k „predaci“ vede k tomu, že se příhlíží jen k zájmům silnějšího, zatímco zájmy oběti vyjdou do ztracena. A samozřejmě že lidé se skoro vždy ztotožňují jen s predátory, nikoli s kořistí. V mých očích je respekt k „přírodě“ jen jedním z projevů všudypřítomného respektu k právu silnějšího. Tento respekt k „přírodní rovnováze“, k tradicím a hierarchiím přímo navazuje na extrémně pravicové ideály a mystiku. V tomto ohledu k sobě mají nesmírně blízko humanistické či naturalistické myšlenky, ať přicházejí zprava, zleva nebo z ekologických kruhů. Jelikož se tento typ diskurzu o „přírodě“ týká bytostí, jimiž nekonečně pohrdáme, může bez rozpaků obhajovat to, co by si už téměř nikdo nedovolil syrově a nahlas říci o lidech – jakkoli si to každý hodně nahlas myslí: všemocnost hierarchie, respekt k mocnějším, pohrdání slabšími a poraženými … Způsob, jakým si humanismus představuje „přírodu“, odhaluje jeho skrytou, ale přesto jasně existující ideologii společnosti, která je založena na dominanci. Jestliže jste jako já naprostým ateistou a respektujete-li zákony logiky, nemůžete věřit, že by existoval řád (ve všech významech toho slova), který by nám mohl jít příkladem, který by byl hoden „respektu“. (15) Já si pouze přeji, aby se bral v potaz základní zájem všech citlivých bytostí trpět co nejméně a žít co možná nejšťastnější život. Co pro to můžeme my lidé udělat?

Námitka č. 2: „Antispeciesisté nutí své kočky k vegetariánství. Je to proti přírodě a vůli koček. Je to stejně absurdní jako bránit vlkovi, aby jedl ovce.“

Živit kočku nebo psa bezmasou stravou určitě není „přirozené“, ale už to, že je živíme, není „přirozené“. Kočka ani pes nejsou sami o sobě „přirození“, vyšlechtil je člověk z jejich divokých předchůdců. Lidé je natolik změnili, že už ani přesně nevíme, z kterých druhů vlastně pocházejí. I když je kočka domácí příbuzná s evropskou kočkou divokou, není jisté, zda je jejím přímým potomkem, ani zda pes pochází přímo z vlka. Jejich zvyky a fyziologie se změnily tak, jak si přáli lidé, v souladu s jejich zájmy a aniž by se tázali, zde tento vývoj respektuje jejich „přirozenost“. Nedávat kočce maso připadá hodně lidem skandální. Už si však nekladou otázku, zda je „přirozené“ selektovat „masná plemena zvířat“ podle jejich výnosu, nechávat je celé měsíce či roky ustájené v prostorách, kde se stěží mohou pohnout a kde nedostávají o nic méně „přirozené“ krmení, aby posléze skončili v konzervách určených pro jiná, tzv. „domácí“ zvířata, jejichž divoké předky by ani nenapadlo živit se hovězím či rybami. Abychom uvedli další příklad těchto nejapných poukazů na „přirozenost“, připomeňme, že divoké slepice snášejí 6 až 7 vajec ročně, zatímco jejich vzdálené příbuzné, slepice z klecového chovu, jich snášejí více než tři sta… Kdyby lidé kdysi měli zájem na tom, krmit psy a kočky bez masa, už dávno by to dělali, stejně jako z čistě ekonomických důvodů začali krmit slepice v klecovém chovu bez žížal, zatímco předchůdkyně těchto slepic je v „přírodě“ jedly. A nikoho vůbec netrápí, zda to je či není „proti přírodě“, nýbrž jen zda to nemá vliv na výnosy. Zkrátka otázka, jestli je, nebo není „přirozené“, krmíme-li kočky vegetariánsky, mne nezajímá o nic víc, než je-li přirozené, když je člověk nutí konat potřebu do bedýnek s kočkolitem. Zajímá mě, zda kočka nebo pes mohou žít bez masa zdravě a spokojeně; a to vše s vědomím toho, že zvířata chovaná na maso už to štěstí, aby se někdo za vraty jatek staral o jejich štěstí a zdraví, nemají. (16)

Námitka číslo 3: „Intenzivní velkochovy jsou jistě skandální. Ale když se se zvířaty zachází pěkně, když se chovají venku a krmí biostravou, je to lokální produkt, je to ekologické! Proč bychom za těchto podmínek nemohli jíst maso? Vždyť zvíře tak prožilo šťastný život, ne?

Nemůžeme si bohužel dělat iluze o chovu „na čerstvém vzduchu“ ani o „biochovech“. Nosnice jsou v nich také chované v koncentráčnických podmínkách, jakkoli méně drastických než ve „standardních“ velkochovech. I tam se musejí zbavovat malých kohoutků a slepicím se může „otupovat“ zobák žhavým železem, aby se vzájemně nepozabíjely. A jakmile už nejsou rentabilní, končí na jatkách jako ostatní slepice (zásady biochovu ani nespecifikují, jaká má být maximální doba přepravy zvířat). Ale i kdyby se jim dařilo lépe, ve jménu jakého morálního práva můžeme zabít zvíře jen proto, abychom ho snědli? Položíme-li na váhu jeho životní zájmy a zájem náš, který spočívá pouze v tom, abychom si pochutnali, volba bude snadná a rychlá, ne? Leda že ovšem zuřivě pohrdáme prožíváním, pocity a přáními zvířat… A to je právě to, co nazýváme speciesismem. Lidé, kteří jsou častými konzumenty masa, obecně souhlasí s tím, že není „správné“ zvířatům ubližovat, že průmyslové velkochovy jsou otřesné a měly by být zrušeny. Ale zároveň s tím o to více obhajují názor, že zabíjet zvířata pro maso není samo o sobě „špatné“, dělá-li se to „tradičním způsobem“ a „ohleduplně a s respektem“… Význam slova respekt jsem už analyzoval na jiném místě (17), tak se na to můžete mrknout. Je potřeba vědět, že podmínky, ve kterých „za starých časů“ probíhal chov a usmrcování zvířat, byly naprosto otřesné. A co hůř, tehdy stejně jako ještě v mnoha dnešních civilizacích panovalo přesvědčení, že utrpení zvířat během agónie zlepšuje chuť masa. Ale abych se vrátil k našemu tématu: dnes stále evidentně přetrvává snaha zachovat to, co je základem speciesismu, a sice zabíjet zvířata s jediným cílem konzumovat jejich maso. Lidský život se považuje za cosi natolik posvátného, že než abychom dovolili ho uměle ukončit, je lepší, aby člověk raději dlouze umíral a silně trpěl, zatímco v případě zvířat je to podle všeho úplně naopak: zvířata trpět nesmí (jak tvrdí kritici produktivistických chovů, aniž by ovšem ve většině případů přestali jíst maso, které z těchto chovů pochází), ale jejich život pro nás musí zůstat nadále natolik bezvýznamný, abychom ho mohli zahubit a ospravedlnit naše směšné lpění na konzumaci masa. Zdá se mi, že zvyk pojídat maso pak přesně vzato znamená, že si nad všemi ostatními zvířaty osobujeme ta nejpřemrštěnější práva: můžeme zničit vše, čím jsou, jejich život, zatímco bychom je zrovna tak mohli prostě nekonzumovat. Přesto se člověk stále pokouší si toto právo zabíjet je pro maso udržet. (18)

Námitka č. 4: „Mezi zápasy, které je třeba vést, není antispeciesismus prioritní, starejme se napřed o diskriminaci a utrpení lidí.“

Co nás opravňuje k přesvědčení, že povinnou prioritou jsou zájmy lidí, zájmy všech lidí v celé jejich šíři? Proč bychom měli zájmy slepic v klecových chovech považovat za méně důležité než např. zájmy obyvatel z okolí nějakého letiště, kteří bojují proti jeho rozšíření, nebo než zájmy zaměstnanců toho či onoho podniku, kteří usilují o zvýšení svých mezd? Vždyť počet zvířat, která jsou každý den obětí našich stravovacích návyků je nekonečně větší, a utrpení, kterým procházejí, je nezměrné, nebo ne? Nebo že by to bylo kvůli tomu, že nejsou součástí lidského druhu? Ale proč by měla být příslušnost k určitému druhu pádnějším argumentem než příslušnost ke stejné rase či stejnému pohlaví? Jaké logické opodstatnění má toto kritérium ve vztahu k otázce, kterou se tady zabýváme? Samostatnou odnož etiky nelze založit ani na příslušnosti ke skupině ani na pokrevní příbuznosti. Na tento problém lze odpovědět následovně: „To, jak budu (či nikoli) brát v potaz zájmy druhého“, závisí na reálných vlastnostech toho „druhého“: je-li citlivý, má-li své vlastní plány, sociální vztahy atd. Skutečnost, že je např. „člověk“, nám o těchto vlastnostech nic automaticky nesděluje. Např. plod nebo člověk v dlouhodobém kómatu není citlivý. Můžete jim dělat, co chcete, nebude to v rozporu s žádným jejich přáním, nebudou nijak trpět (každopádně alespoň pokud jde o ně samotné). V principu nemáme navzájem o sebe pečovat proto, že jsme členy jedné a téže skupiny. Je pravda, že právě takto lidé většinou v dějinách „fungovali“. Ale postupně se jim podařilo sféru etických ohledů rozšířit ze svého klanu na svůj národ, ze své „rasy“ na celé lidstvo? Jejich argumenty nebyly vždy moc racionální, neboť se zpravidla jednalo jednoduše o to změnit svou příslušnost, kterou považovali za základní: tímto způsobem přešli z lokální identity k národnostní identitě, z „bílé rasy“ k lidské identitě, atd. Antispeciesismus bojuje za to, aby přestali uvažovat v termínech „skupin“, ale abychom si naopak vytvořili pouto k realitě každé citlivé bytosti: k tomu, co cítí, k čemu aspiruje atd. Všimněme si, že na podporu toho, že jen lidé mají práva, a nikoli zvířata, se často zmiňují i jiná kritéria, a to přesnější kritéria než prostá příslušnost k našemu druhu (argument, který dnes filosofové opustili, protože je už neudržitelný). Obvykle jde o kritérium inteligence, rozumu, vědomí sebe sama, abstraktního nebo reflexivního myšlení, schopnost plánovat do budoucna a navazovat sociální vztahy, všechny vlastnosti, o nichž se předpokládalo, že definují „charakteristické vlastnosti člověka“. Přesto nejméně od doby Darwinovy víme, že to, co nás od ostatních zvířat odlišuje, se neodehrává ve smyslu všechno nebo nic: v živočišné říši existuje z hlediska inteligence, vědomí sebe sama, abstraktního myšlení atd. nespočet gradací. Proč bychom ostatně v principu měli privilegovat a prioritně zohledňovat zájmy nejinteligentnějších, nejrozumnějších zvířat, zvířat, která jsou schopna plánovat svou budoucnost? Copak tato kritéria používáme pro diskriminaci lidí? Téměř každému z nás by připadalo hanebné dělat pokusy na lidech s těžkým mentálním postižením, nebo na senilních lidech či kojencích pod záminkou, že mají „sníženou inteligenci“. Máme tedy dvě různé morálky: proklamačně egalitářskou morálku, která platí pro mezilidské vztahy a morálku založenou na hierarchii, morálku elitářskou, diskriminační, která platí pro naše vztahy k jiným zvířatům. Dějiny ostatně ukázaly, nakolik je existence této druhé, hierarchistické morálky pro mnoho kategorií lidí nebezpečná… Stačilo vždy jen lehce přemístit „hranici“ lidství a pak už bylo možné nakládat s lidmi bez jakýchkoli starostí o jejich osobní zájmy.

Námitka č. 5: „Tím, že přikládáte stejný význam zvířatům i lidem snižujete lidskou důstojnost. Jste antihumanisté.“

Ano i ne. To, co zde říkám, je můj vlastní názor, protože mnoho antispeciesistů má na věc odlišný pohled a považují se za přímé následovníky humanismu. Antispeciesismus je totiž v jejich očích jeho logickým vyústěním. Já si to ale nemyslím. Humanismus klade člověka na nejvyšší hodnotovou příčku. Není to nic jiného než speciesismus. V lidských dějinách se humanistická ideologie stala zdánlivě čím dál víc egalitářskou teprve nedávno. V 17. století šlo o rovnost mezi lidmi mužského pohlaví, bílými, dospělými a bohatými… Jednalo se o patriarchát, otroctví, kolonizaci. Na jedné straně byli ti „plně lidští“ lidé, co se považovali za svobodné, sobě rovné jedince, kteří se z „přírody“ vymanili, neboť jsou nadaní „rozumem“, a na straně druhé „ne-lidé“, „podlidé“, vnímaní jako ti, co se „v přírodě uvízli“, co žádnou svobodu nemají, nanejvýš tak leda „intuici“ a nemohou tudíž aspirovat na jakákoli práva. Co se týče žen, byly zcela svázané se svým pohlavím: jejich biologie je odsuzovala k reprodukční roli a k péči o domácnost. Humanisté také měli za to, že černoši jsou pouze robustní těla bez mozku, a to ospravedlňovalo jejich zotročování či kolonizaci. Jen velmi pozvolna tyto kategorie ovládaných získaly přístup k formální rovnosti, a to prostřednictvím intenzivního boje proti dominantním hodnotám humanismu. Ale humanismus stále zvířata považuje za „přírodní bytosti“, za vězně svých pudů, nediferencované vzorky konkrétního živočišného druhu, funkce ekosystémů, stejně jako tomu bylo u žen a černochů před několika sty lety. Jen velmi zřídka bývají zvířata považována za citlivé jedince, kteří mají zrovna tak jako člověk své vlastní zájmy definované vším, co je v jejich životě důležité. (19) Tady bych upřesnil, že cílem mého diskurzu není „snížit“ lidskou důstojnost. V samotném principu jde o to, abychom o všem neuvažovali ve smyslu lidské důstojnosti, abychom se mohli bez této myšlenky obejít a odkazovat se naopak k pojmu rovnost. Myšlenka rovnosti zvířat nejenže neoslabuje myšlenku rovnosti mezi lidmi, ba naopak jí dává ještě pevnější základy: chceme, aby se braly v potaz zájmy každé citlivé bytosti!

Námitka č. 6: „Antispeciesisté jsou nebezpeční. Podle nich není žádný rozdíl mezi zabitím zvířete a zabitím hendikepovaného člověka. Tvrdí to Peter Singer, filosof zasazující se o osvobození zvířat.

Nebezpečná je ta myšlenková zkratka! Pod touto záminkou němečtí „antifašisté“ málem zlynčovali skupinku antispeciesistů, mezi nimiž jsem byl i já, během jednoho mezinárodního setkání aktivistů, s jehož organizací jsme pomáhali (setkání Intergalactiques ve Španělsku v roce 1997). (20) A přitom je mezi antispeciesisty mnoho zastánců teorie práv, která zvířatům přiděluje základní lidská práva, k nimž samozřejmě patří právo na to nebýt zabit. (21) Z toho důvodu se antispeciesisté vyjadřují proti eutanázii, a někdy dokonce i proti sebevraždě. Ale jiní antispeciesisté, mezi něž patřím, jsou pro eutanázii, včetně těch situacích, kdy k ní lidé nemohou dát osobní souhlas, jako je tomu např. u nemocných kojenců či u lidí s těžkým mentálním postižením či u senilních osob před smrtí, a to v určitých, přesně definovaných a neléčitelných případech závažného utrpení. Podívejte se, co o tom velmi trefně říká David Olivier: „S eutanázií mám osobní zkušenost. Rozhodl jsem se pro ni v případě jednoho tvora, kterého jsem velmi miloval. Jednalo se o mou kočku a proto jsem nemohl mít k tomuto rozhodnutí její souhlas. Pokud jsem jednal nesprávně, pak v tom smyslu, že jsem ji nedal utratit dřív a že jsem ji tak neušetřil několik dní utrpení. S verdiktem veterinářů jsem se nedokázal smířit a potom pro mě bylo těžké zvednout sluchátko a zavolat na veterinární pohotovost. Když slyším některé „antifašisty“ tvrdit, že eutanázie rovná se fašismus, říkám si, že mám co do činění s ideologickými androidy naprogramovanými na jeden program, kterým v jejich zatvrzelé jistotě unikají nejzákladnější aspekty reálného života. Eutanázie je pro mimolidské zvíře v určitých případech správnou volbou, je to rozhodnutí pro jeho dobro. Proč by to nemělo být správné i pro lidského jedince (22)? Na zvířatech praktikujeme eutanázii a o jejich souhlas je nežádáme, protože nám jej nemohou dát. V mnoha případech nám je nemůže dát ani lidský jedinec. Jakým zázrakem tedy za týchž okolností – kdy neexistují žádné rozumné vyhlídky na alespoň minimálně šťastný život ani žádná možnost poradit se z dotyčným/ou – pouhá příslušnost k lidskému druhu transformuje to, co pro jedny představuje dobro, v cosi, co se pro druhé stává zlem? Stejně tak jako jsem přesvědčen, že bylo správné zabít moji kočku, si i myslím, že v některých případech je správné zabít i lidského novorozence/kyni. Je těžké se takto rozhodnout, stanovit pro takové rozhodnutí přesná kritéria a určit, kdo má toto rozhodnutí udělat a podle jaké procedury, obtížné je také vytvořit záruky proti jakémukoli zneužití, to je mi naprosto jasné. Podle mne to však vyžaduje, nikoli abychom před tímto problémem utíkali, nýbrž abychom o něm naopak co nejobšírněji debatovali a získali tak do něj co největší vhled. Pravdou je, že lidští jedinci, kterým smrt nedopřejeme, ačkoli by to bylo v jejich zájmu, jsou také obětí speciesismu. Musí trpět až do konce a to nikoli proto, že by to bylo pro jejich dobro, nýbrž ve jménu nedotknutelnosti „humanity“, jejímž je každý/á z nás údajně představitelem/kou. Katolická církev to říká jasně: eutanázie musí zůstat i nadále zakázána nikoli v zájmu jedince mužského či ženského pohlaví, nýbrž ve jménu „důstojnosti“ „člověka“ („homme“), což je pojem naprosto lhostejný novorozenci/kyni, který/rá trpí." (23)

Námitka č. 7: „Zvířata netrpí jen kvůli konzumaci masa. Např. kombajn, který sklízí obilí, zabíjí mnoho drobných savců (myši, myšice…). Máme proto přestat jíst chleba? Při chůzi také zašlápneme spoustu hmyzu. Máme proto přestat chodit? Nelze žít, aniž bychom působili živým bytostem utrpení.“

V současné době opravdu nevíme, jak žít a nepůsobit kolem sebe tolik utrpení. Jednou z důležitých příčin tohoto stavu je, že se naše společnost nikdy nestarala o to, jaké neštěstí kolem plnými hrstmi sebe rozsévá. Proto se nikdy nesnažila ho redukovat ani mu bránit. V některých případech není jasné, co by kdysi bylo možné. To je ostatně další důvod, proč bychom měli pokračovat v reflexi těchto otázek. Existují i případy, ve kterých by bylo možné okamžitě uplatnit jednoduchá, byť i nedokonalá řešení, jen kdybychom je chtěli nahlédnout jinak než jako směšnou přecitlivělost. Tak třeba v případě kombajnu, který sklízí obilí: kdyby vyjel ze středu pole a sklízel v soustředných (odstředivých) kruzích směrem ven, dal by více zvířatům čas utéct před nebezpečím pryč. Ale k tomu by bylo nutné, aby se zemědělci (a celá naše společnost) neradovali z toho, kolik myšic rozsekali, ale aby jim naopak záleželo na tom najít ještě další řešení, jak redukovat škody, které tito hlodavci na polích způsobují. V současnosti se jim to musí jevit jako návrh totálního snílka. Tady vidíme, nakolik tady usilujeme o revoluční proměnu samotného ducha naší civilizace, a že změny, v něž doufáme, se týkají všech oblastí, v nichž škodíme ostatním…Nemalý úkol!

Námitka č. 8: „Veganská strava není řešením, riziko nedostatečné výživy je příliš vysoké.“

Jediná obtíž, kterou veganská strava obnáší, je psychologické, kulturní a sociální povahy. Nejsme zvyklí vařit bez masa, ryb, vajec a mléčných výrobků. Navíc to vyvolává odpor nebo neklid v našem okolí, protože lidé si často myslí, že ten, kdo se stal vegetariánem, vstoupil do nějaké sekty. V principu je to boj za uznání tohoto stravovacího režimu nejen jako čehosi normálního, ale jako něčeho, co je morálně nezbytné! Při dietě neobsahující sekundární živočišné produkty hrozí z fyziologického hlediska nedostatek vitamínu B12, který je důležitý pro nervový systém a pro krevní oběh. Musíme tedy dbát na doplňování tohoto vitamínu, jehož zdrojem jsou kvasinkové kultury a který snadno najdeme v různých obohacovaných potravinách (např. v kornflacích) dostupných v jakémkoli obchodě, anebo v tekuté formě v ampulkách či v tabletách, které se prodávají v lékárnách atd. V praxi to není nic těžkého. Z psychologického hlediska má mnoho lidí dojem, že jde o „nepřirozenou“ stravu, protože jsou k ní potřeba „umělé doplňky“. Jenže naše strava je celá postavená na „suplementech“: např. sůl, koření, cukr atd. Ale protože jsou od nepaměti nedílnou součástí naší kultury, nemáme dojem, že je to cosi „umělého“. Čím víc nás bude čerpat vitamín B12 z kvasnicových kultur a prohlašovat to za normální, tím rychleji se to v naší stravovací kultuře ujme jako cosi „přirozeného“.

Námitka č. 9: „Na zvířata projektujete lidská schémata utrpení. To je chyba, dopouštíte se antropocentrismu.“

I tuto námitku vznášejí zase jen lidé a mimolidská zvířata si takový druh otázek vůbec nekladou… Ale má to nějaký význam? Měli bychom kvůli tomu snad zrušit například fyziku nebo ekologii – druh reflexe, který rozvíjejí někteří lidé, ale jehož tématem není lidský druh, nýbrž jevy, které existují nezávisle na nás? Etika je lidský výtvor, to ano, nutně však přesouvá centrum zájmu na jiné objekty a díky tomu si můžeme uvědomit přání a tužby druhého, ať již je to člověk či nikoli. Morální jsme tehdy, promítáme-li sebe sama do druhého, jako bychom to byli my sami. Nese to s sebou chyby a omyly, to určitě ano, ale lze si jich všimnout a napravovat je, jsme-li vůči této na nás nezávislé realitě dostatečně pozorní. Radosti a strasti je nutno brát takové, jaké jsou, bez ohledu na to, jestli jsou na nás nezávislé, či nikoliv, a také bez ohledu na to, zda je zakouším já, nebo někdo jiný. Tento rovnostářský způsob jejich vnímání nazývám radikálním egalitarismem. Tento egalitarismus se nezastavuje na arbitrárně stanovených hranicích, nýbrž podobným typům prožívání přiznává stejnou váhu. Je to egalitarismus, jehož cílem je přikládat stejnou důležitost tomu, co mohou prožívat jedni nebo druzí, nezávisle na tom, kým jsou. Vážit zájmy jedněch i druhých na stejných vahách a podle týchž měřítek, rovným způsobem. V současné době víme jen velmi málo o tom, kolik subjektivních světů kolem nás existuje. Především stále neumíme přesně určit, co zvířatům způsobuje utrpení a po čem se zvířata cítí dobře, proto se musíme vyhýbat ledabylému promítání naší vlastní reality do reality těch ostatních. Stále však můžeme doufat, že se nám jednou podaří všechny tyto citlivé světy poznat do větších detailů, stále pro nás totiž představují větší neznámo než Mars nebo Měsíc.

Námitka č. 10: „Spotřební zboží vyrábějí lidé, kteří často trpí fyzicky (pracovní úrazy, revmatismus…) i duševně (deprese, vyčerpanost, přepracovanost…). Máme kvůli tomu přestat jejich zboží kupovat?

Tato otázka se nabízí i v případě spotřeby sekundárních živočišných produktů, i když ve srovnání s utrpením zvířat je zmíněné lidské utrpení určitě o mnoho menší či každopádně ne tak intenzivní. Je-li skutečně důležité, abychom tím, co kupujeme, pokud možno ekonomicky nepodporovali jednotlivé typy exploatace zvířat, je ještě mnohem důležitější bojovat o to, aby tyto produkty a ještě lépe řečeno tyto způsoby exploatace z etických důvodů odmítla celá naše společnost. Cesta zodpovědného spotřebitelského chování je dobrá, ale má své limity. Když se omezíme jen na to, ničemu to moc neposlouží, je to dobré především pro pocit dobrého svědomí. Jestliže se dané spotřební zboží dál prodává, co na tom, kupuji-li ho já nebo můj soused. Důležité je to, aby se přestalo prodávat, tzn. vyrábět. A proto prostě do společenského života musíme zasahovat coby politický aktér, a nikoli coby spotřebitel. Co nejširší bojkot konzumace masa je velmi dobrá myšlenka, ale je prakticky k ničemu, není-li odrazovým můstkem k politické, kulturní či společenské aktivitě, jejímž cílem je změnit výrobní vztahy.

Námitka č. 11: Je třeba zakázat veškerou živočišnou produkci? Copak se nedá např. sbírat med, aniž bychom způsobovali utrpení?

Tady narážíte na polemiku, kterou antispeciesisté vedou sami mezi sebou. Co se mě týče, neměl bych nic proti tomu, kdybychom chovali slepice a konzumovali jejich vajíčka (aniž bychom přitom zabíjeli malé kohoutky), dobře s nimi zacházeli, starali se o ně a chránili je tak, aby se mohly chovat, tak jak je jim libo, a nebyly ani posléze zabíjeny. Zkrátka a dobře nejsem proti „domestikaci“, pakliže je stejně výhodná i pro zvířata. Jsem prostě proti praktikám, které jsou namířeny proti jejich zájmům a které jim ubližují. Ve skutečnosti neexistují žádné chovy drůbeže, kde by se slepicemi zacházelo dobře, proto vejce nejím. Jiní antispeciesisté jsou toho názoru, že jakmile v tak hluboce speciesistické společnosti, jako je ta naše, budeme vytvářet se zvířaty vztahy, budeme nad nimi uplatňovat moc, která nebude brát v potaz, anebo jen málo, jejich skutečné zájmy; a že bychom je tedy měli nechat, ať si poradí sama. Dobrým příkladem toho, jak složité problémy nastávají, když se pokoušíme myslet naše vztahy ke zvířatům, je používání medu: ani nevíme, zda je hmyz citlivý či nikoli! Je těžké vyhodnotit, nakolik včely mohou případně trpět tím, že jim med odebíráme, nebo tím, že se pak musí živit cukrovou šťávou (některé případy, jako australský či novozélandský med, se zdají jasné: pokud jsou mé informace přesné, včelí farmy mohou čítat až tisíce úlů, které se každou zimu pálí, protože to vyjde levněji, než kdyby se obnovovaly a udržovaly). Kvůli těmto nejasnostem se tedy konzumaci medu osobně vyhýbám, stejně jako ze stejných důvodů nejím slávky, mušle, ústřice, šneky, hmyz ani korýše.

Zakončeme tento rozhovor poslední otázkou. Když vegan stoluje s lidmi, kteří vegany nejsou (jídlo s rodinou, večeře v zahraničí atd.), vytváří to někdy napětí. Lidé se cítí zranění, protože vám jejich jídlo není vhod. Jiní to cítí jako agresi, mají dojem, že když jí maso, díváte se na ně jako na vrahy. Vytváří se tím bloky. Co osobně děláš pro to, aby veganství nekolidovalo s příjemnou společenskou atmosférou u stolu?

Především se snažím dát vše vědět dopředu, zejména jsem-li pozvaný já. Jednoduše vysvětluji, že nejím maso, ryby, vejce ani mléčné výrobky. Jestliže je to pro lidi, kteří mají pohoštění na starosti, problém, nabídnu jim, že si u nich něco malého připravím sám. Když se na to téma rozběhne debata, což je obvyklé (kdyby se nerozběhla, začal bych ji já!), klidně a co nejjasněji na otázky odpovídám: ano, pojídání zvířat považuji za absolutně amorální a kriminální čin, v každém případě je to vražda; ne, své spolustolovníky nepovažuji za vrahy, mým cílem je soudit činy, nikoli lidi. Zpravidla se pokouším diskutovat co možná nejvíce bez emocí a neutralizovat emoce ostatních debatérů nasměrováním debaty k teoretické otázce spravedlnosti a nikoli k otázce speciesismu, a posléze k otázce konzumace masa. Průběh takové teoretické debaty je velmi zajímavý: lidé velmi rychle ztratí ze zřetele, že jde o kritiku jejich vlastní konzumace masa, a nechají se vtáhnout do reflexe, která je pro ně nová; jejich následné argumenty jsou však téměř vždy stejné a je relativně snadné na ně odpovědět. Jakmile jim dojdou karty, jsou nuceni připustit, že jejich názor nemá žádné teoretické opodstatnění. Pak už jde jen o to, zda změní své zvyky a angažují se... To už je ale jiná otázka.

* Yves Bonnardel, "Révolutionner notre rapport aux animaux", Interview d'un militant antispéciste, Nouvelle version (février 2010), Les Renseignements généreux, dostupné na WWW: <http://www.les-renseignements-genereux.org/var/fichiers/textes/Broch_animaux_20100312.pdf> [5. října 2013]. Překlad tohoto rozhovoru zde uveřejňuji se svolením autora i redakce Les Renseignements généreux.

Poznámky:

Renseignements généreux (dále RG) tvoří kolektiv anonymních autorů, kteří se na internetových stránkách (http://www.les-renseignements-genereux.org) i prostřednictvím co nejméně nákladných letáků, brožur a také časopisu La Traverse vyjadřují k aktuálním politickým tématům (http://www.les-renseignements-genereux.org/ressources). Cílem RG není pouze kritizovat řešení, která veřejnosti předkládají oficiální státní struktury, nýbrž je podrobně analyzovat a nabízet k těmto řešením možné alternativy. Název Renseignements généreux je variací na původní název francouzské tajné služby „Renseignements généraux“, která vznikla v roce 1911, aby pro vládu sbírala informace o veškerých aktivitách, jež by mohly ohrozit francouzský stát.
L'Alliance Végétarienne je sdružení na podporu vegetariánství (viz http://www.vegetarisme.fr)
Viz zejména http://animauzine.net/article.php3?id_article=156
Viz http://www.veggiepride.org
Viz http://question-animale.org
Viz http://www.stopgavage.com
Viz http://www.l214.com
Úryvek z manifestu této kampaně: „Protože je kvůli produkci masa nutné zabíjet zvířata, která jíme, protože mnohá z nich v podmínkách, ve kterých jsou chována a porážena, trpí, protože bez konzumace masa je možné se obejít (zdravá výživa bez živočišného masa je a může být dostupná v dostatečném množství), protože se citlivé bytosti nesmí, není-li to nezbytně nutné, týrat a zabíjet, chov, rybolov a lov zvířat pro maso, stejně jako dovoz, prodej a konzumace zvířecího masa, musí být zrušeny.“ (viz http://abolitionblog.blogspot.com).
Viz http://www.peta.org.
Viz http://www.onevoice-ear.org/campagnes/grands_singes/great_ape_project.html.
Všimněme si, že ve Velké Británii, ve Španělsku a nověji v Brazílii, došlo ke vzniku antispeciesistických struktur jako reakce na to, že velké části ochranářského hnutí chyběla strategie a explicitní etické a politické argumenty (viz http://www.rightsforanimals.org, http://www.derechosparalosanimales.org/, http://www.IgualdadAnimal.org, http://maqi.de, http://antispe.de, http://www.liberazioni.org).
Adjektivum „libertaire“, kterým Yves Bonnardel charakterizuje i své vlastní smýšlení, zde překládám jako libertariánský, a to ve smyslu hlásání absolutní svobody založené na popírání principu autority v sociální struktuře a prosazování svobodné a dobrovolné kooperace jednotlivců. Tento termín, který poprvé použil anarchokomunista Joseph Déjacque (1821-1864), se ve francouzštině později ujal jako synonymum pro anarchistický a anarchista (le libertaire). Podrobněji viz např. Ondřej Slačálek, Václav Tomek, Anarchismus. Svoboda proti moci, Praha, Vyšehrad 2006, s. 104-114, pozn. O.S.
Viz zejména Shulamith Firestone, „Pour l'abolition de l'enfance“, Tahin party 2002 (http://www.tahin-party.org/firestone.html) et Catherine Baker, „Insoumission à l’école obligatoire", Tahin party 2006 (http://www.tahin-party.org/xxx.html).
Viz http://www.survie-france.org.
Ohledně obecné kritiky teorie přirozenosti viz texty „Pour en finir avec l'idée de nature et renouer avec l'éthique et la politique“ (http://www.tahin-party.org), „La prédation, symbole de la nature“ (http://www.cahiers-antispecistes.org), „Qui va à la chasse garde sa place“ (http://www.cahiers-antispecistes.org).
Tato argumentace je převzata z internetových stránek "vegecat", výživového doplňku pro kočky, které nekonzumují maso (http://www.vegechat.org/arguments.html).
Viz Yves Bonnardel, „Pour un monde sans respect“ (http://www.cahiers-antispecistes.org), česky „Za svět bez respektu“.
Pro další informace viz Yves Bonnardel, „La consommation de viande en France. Contradictions actuelles.“ (http://www.cahiers-antispecistes.org).
Pro další informace viz „De l'appropriation... à l'idée de nature et Sale bête, sale nègre, sale gonzesse" (http://www.cahiers-antispecistes.org).
Viz „Agression à antifascisland - Egalité animale et euthanasie“ (http://www.cahiers-antispecistes.org/article.php3?id_article=119).
Viz „Pour les droits des animaux“ (http://www.cahiers-antispecistes.org).
Zejména v tomto odstavci se Yves Bonnardel vyhýbá obvyklým termínům „žena“, „muž“, „člověk“, „lidé“, „novorozenec“, event. „novorozeně“ a nahrazuje je méně obvyklými termíny jako „un-e humain-e“ či „individu-e“ (lidský jedinec mužského a ženského pohlaví), „les humain-e-s“ (lidští jedinci), „nouveau-né-e humain-e“ (lidský/á novorozenec-kyně), pozn. O.S.
Pro další informace o dalších příkladech a argumentech z oblasti etiky viz Peter Singer, Questions d'éthique pratique, éditions Bayard 1997.

„Proč bychom ze zásady měli privilegovat a prioritně zohledňovat zájmy zvířat,která se vyznačují vysokou inteligencía schopností plánovat svou budoucnost?Copak tato kritéria používáme pro diskriminaci lidí?"