Corine Pelluchonová

Francouzská filosofka, nar. 2. listopadu 1967 v Barbezieux (v kraji Poitou-Charente); její teze a pojmy viz zde.
Deset let učila na gymnáziu (1991-2006), mezitím na Université Paris I - Panthéon-Sorbonne obhájila disertační práci na téma „Leo Strauss: une autre raison, d'autres Lumières. Essai sur la crise de la rationalité contemporaine“ (vyšla v roce 2005 v nakl. Vrin a v roce 2006 získala cenu Françoise Fureta, kterou každoročně uděluje EHESS - pařížská Vysoká škola sociálních studií).
Září 2006 – srpen 2007 – působila jako hostující odborná asistentka na Bostonské univerzitě (lékařská a zdravotnická etika).
2008 – spolupráce s několika skupinami lékařů v pařížské nemocnici Pitié-Salpêtrière ohledně aplikace a problematiky Léonettiho zákona o získávání dárcovských orgánů podle maastrichtských kritérií). Docentkou filosofie na Université de Poitiers.
2010 – stala se vedoucí výzkumu na Université Paris-Sorbonne - Paris IV; obhájila habilitační práci na téma „Bioéthique, écologie et philosophie politique: propositions pour un enrichissement de la philosophie du sujet“ (Bioetika, ekologie a politická filosofie: návrhy na obohacení filosofie subjektu).
Zabývá se bioetikou, a to nejen teoreticky, nýbrž i v praxi: vede rozhovory s lékaři, s dalšími pomáhajícími profesemi a s pacienty, navštěvuje nemocnice, spolupracuje s několika vědeckými společnostmi a sdruženími (např. SFAR – Société française de réanimation-anesthésie [Francouzská společnost pro resuscitaci a anestezii], SFAP - Société française de soins palliatifs [Francouzská společnost paliativní péče], Groupe Polyhandicap France).
Bioetika se musí zabývat otázkami, které vyvstávají okolo současné podoby a fungování liberální demokracie.
Témata, kterým se Pelluchonová věnuje: vulnerabilita, liberalismus, ekologie, moderní přirozené právo. V rámci těchto témat se zabývá i animalitou.

Teze a koncepty

Ontologie života (ontologie de la vie)

Corine Pelluchonová se snaží náš způsob zacházení s živým nahlížet více ontologicky než z hlediska etického. Etiku vnímá jako reflexi morálního statusu člověka a zvířat, na jejímž základě posuzujeme, zda je určité chování morální či nemorální. Zato v ontologii je podle ní více patrný vztah člověka k druhému (člověku, zvířeti...). Jejich status pak není primární otázkou.

Etika vulnerability (éthique de la vulnérabilité)

Corine Pelluchonová považuje za nezbytné dekonstruovat „etiku autonomie“ (éthique de l'autonomie), která v západní společnosti převažuje a která v hodnotovém žebříčku řadí důstojnost na nižší příčku než rozumové schopnosti, sebeovládání a kompetitivitu. V době, kdy se tážeme, jestli nové lékařské postupy a biotechnologie nenarušují naše představy o demokracii a svobodě člověka, si s touto etikou nelze vystačit. Podle Pelluchonové je třeba rehabilitovat citlivost a jít dále než filosofie zaměřená na svobodný subjekt a svobodu.
Pracuje s konceptem vulnerability živých (vulnérabilité des vivants): nejedná se pouze o zranitelnost či určitou křehkost tělesnou (bolest, stárnutí, potřeba slasti, uspokojení, potřeba živit se jinými organismy), nýbrž i o vulnerabilitu etické povahy (pociťování odpovědnosti za druhé, pocit, že osud druhého se týká i mne) - což chápe jako specifikum člověka a odkazuje se na Levinasovo pojetí odpovědnosti coby tvůrce identity člověka. Lidská vulnerabilita je ještě širší, patří k ní i zájem o instituce lidského společenství.
Odpovědnost (responsabilité) - to je dělící čára mezi humanitou a animalitou, která na rozdíl od hranic, které mezi zvířaty a člověkem viděla tradiční filosofie, nevede k ontologickému snižování animality. Jestliže kritériem našeho etického vztahu ke zvířatům zůstane pouze citlivost (sensibilité), schopnost cítit bolest a schopnost trpět, hranice mezi člověkem a zvířaty se smazává. Naše zkušenost nám ovšem říká, že jakási hranice mezi námi a zvířaty přeci jen existuje. „[...] tento jiný [...], který mi může vyjadřovat velkou oddanost, je smutný, když já jsem smutná, šťastný, když jsem šťastná, není úplně schopen představit si můj svět ani svět ostatních bytostí. [...] Není za mě ani odpovědný. Odpovědnost, to je cosi jiného než náklonnost či pocit vděku. Je to cosi víc než touha chránit a soucítit. Je to akt destituce sebe sama, který nevede k likvidaci subjektu, ale k otevření se vůči jinakosti, kterou v sobě ukrýváme a která modifikuje naši identitu, zintenzivňuje ji aktem svržení, způsobí, že se nenavracím čistě a jednoduše k sobě, nýbrž že přede mnou vyvstává otázka mého práva být." (1)
Cílem etiky vulnerability je myslet subjekt ve světle těchto tří typů zkušenosti s jinakostí - alteritou:
- s alteritou těla jako takového,
- s alteritou, s níž získávám zkušenost díky své odpovědnosti vůči druhému,
- s alteritou, se kterou se seznamuji prostřednicvím svého zájmu o společnost a její politické instituce.
V rámci této etiky je třeba se tázat, jaké jsou hranice a smysl našeho konání (např. manipulací s živým a se zárodky života). Corine Pelluchonová: „Nejvíce mne manipulace s živými (např. xenotransplantace apod. Pozn. O.S.) šokuje, jestliže probíhá, jako by to bylo samo sebou [...], aniž bychom si kladli otázku, kam až naše právo si takto počínat sahá.“ A upřesňuje: „[...] velkým problémem takové reflexe je, že člověk se evidentně snaží zlepšit si život, podmínky, proto úkolem filosofa není říkat, zda je to samo o sobě dobře či špatně, nýbrž tázat se, jaký bude dopad těchto praktik na smysl institucí (např. „eugenické“ úpravy genetické výbavy dětí a jejich možný dopad na instituci rodičovství apod. Pozn. O.S.)“ (2)

Humanismus jinakosti (humanisme de l'altérité)

Na rozdíl od Levinasova humanismu druhého člověka (humanisme de l'autre homme), v němž onen „druhý“ zjevně není zvíře, hovoří Corine Pelluchonová o humanismu jinakosti (humanisme de l'altérité), jenž se zajímá o všechny rozdíly, o heterogenitu norem, o zvířata či živočichy v celé jejich diversitě. Tento humanimus má kromě etické roviny pochopitelně i rovinu politickou a právní (v případě zvířat viz např. otázka živočichů žijících v divoké přírodě, kteří mají horší status a požívají jiné ochrany než zvířata domácí - o této problematice viz např. Jean-Pierre Marguénaud).

(1) Corine Pelluchon, La raison du sensible. Entretiens autour de la bioéthique, Perpignan, Artège 2008, s. 82-83 (tučně zvýrazněno O.S.).

(2) Rozhovor Elisabeth de Fontenayové s Corine Pelluchonovou v rozhasovém pořadu Vivre avec les bêtes ze dne 24. dubna 2011, dostupné na WWW: <http://www.franceinter.fr/em/vivre-avec-les-betes/103306> [31. ledna 2012].

Zdroj

Corine Pelluchon, La raison du sensible. Entretiens autour de la bioéthique, Perpignan, Artège 2008, s. 82-83

Portrét Corine Pelluchonové na <http://www.puf.com/wiki/Auteur:Corine_Pelluchon> [cit. 28. ledna 2012]

Rozhovor Elisabeth de Fontenayové s Corine Pelluchonovou v rozhasovém pořadu Vivre avec les bêtes ze dne 24. dubna 2011, dostupné na WWW: <http://www.franceinter.fr/em/vivre-avec-les-betes/103306> [31. ledna 2012]