Vinciane Despretová   

 

  • Belgická filosofka a psycholožka, nar. 12. listopadu 1959 v Anderlechtu (její příjmení Despret se vyslovuje [depre]). Vyrůstala v Lutychu.
  • Po studiích filosofie se ocitla bez práce. To ji podnítilo k dalšímu studiu – tentokrát ke studiu psychologie. Začala se zajímat o etologii a profese, které pracují se zvířaty. Po absolutoriu získala místo učitelky a vědecké pracovnice na katedře filosofie na Univerzitě v Lovani; v současnosti rovněž přednáší na Université libre de Bruxelles. Po absolutoriu získala místo učitelky a vědecké pracovnice na katedře filosofie na Univerzitě v Lovani; přednášela na Université libre de Bruxelles. Nyní působí na Université de Liège (Lutych)
  • Zajímá se o vztahy mezi lidmi a zvířaty, nikoli primárně o lidský způsob reprezentace zvířat (např. v roce 2007 byla kurátorkou výstavy Bêtes et Hommes (Zvířata a lidé), která se konala v La Vilette v Paříži. Z této akce vzešla i stejnojmenná publikace. 
  • Jejím prvním projektem (etologie z pohledu antropologie) bylo sledování práce izraelského etologa Amotze Zahaviho (o etologické práci Zahaviho, o níž ovšem z jiného úhlu pojednává i Despretová, viz např. zajímavý článek zde v časopisu Vesmír). O této práci napsala knihu Naissance d'une théorie éthologique. La danse du cratérope écaillé (Paris, Editions Synthélabo 1996).
  • V současnosti se zabývá otázkou, jak postihnout všechny vlivy, které působí na vědce pracující na určitém projektu:
    • politický vliv,
    • gender pozorovatele,
    • kvalita zázemí, které má pro výzkum k dispozici,
    • terénní podmínky,
    • zkoumané zvíře coby aktivní činitel, jenž má na výsledky výzkumu zásadní vliv.

 

  • V souvislosti s tím hledá cesty, jak do svých analýz zařadit teorie emocí. To Vinciane Despretovou přivedlo - a to jak na poli etnopsychologie, tak na poli etologie - k feministickým výzkumům, které neusilují o oddělování vědecké roviny od roviny politické.
  • Podle svých slov se stále pohybuje na rozhraní dvou oborů - psychologie člověka a etologie, přičemž se zajímá čím dál více o to, jaký politický dopad mají výchozí vědecké teorie, s nimiž se při výzkumech pracuje. Klade si dvě hlavní otázky: 1) jak společně žít se zvířaty a 2) jaký může být politický dopad dnešních psychoterapeutických směrů.

 

Vinciane Despretová zblízka

 

  • Pochází ze středostavovské katolické rodiny, vyrůstala se třemi sestrami a jedním bratrem. Dvě sestry jí zemřely – nejstarší sestra na leukemii, když Despretová ještě studovala na vysoké škole, a nejmladší sestra při autonehodě v roce 2003.
  • Od malička ráda četla a psala příběhy, což se dodnes odráží v její schopnosti poutavě psát a vyprávět. Na střední škole ji velmi ovlivnila její učitelka literatury: když po svém příchodu do septimy zjistila, že studenti z humanitní větve rok před maturitou téměř nic neumí, otevřela jim svět kultury 20. století: vodila je na koncerty, do divadla, na balet, rozebírali umění choreografie, zabývali se příčinami mezilidských konfliktů v uměleckém světě, jejich přesahy do politiky atd. „Neměli jsme vůbec pocit, že se učíme. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli ve světě, který se zaplnil lidmi a životem. […] Hluboce mě to ovlivnilo. […] Pochopila jsem, že je to jeden ze způsobů, jakým lze sdílet lidské vědění a jakým lze dokonce k tomuto vědění přispět.“ (1) 
  • Na přelomu 70. a 80. let Despretová studovala filosofii, ale studium jí tehdy připadalo nezáživné a suchopárné. Dlouho si myslela, že na vině jejího ne příliš aktivního studijního úsilí byla jen její nedisciplinovanost, lenost a roztěkanost. Místo aby se soustředila výhradně na autory, kteří byli ve studijním programu, pokračovala v tom, k čemu ji vedla její středoškolská učitelka literatury: četla celou řadu autorů ne-filosofů, např. Freuda, Michela Touniera aj. Během studií Despretové zemřela nejstarší sestra, což byl asi také důvod jejího nepříliš nadšeného studijního úsilí.
  • Později si díky Isabelle Stengersové položila otázku, zda tato její nechuť pro tehdejší univerzitní výuku filosofie nepramenila i z toho, že abstraktní pojmy a nepřeberné množství autorů-mužů spíše odpovídá maskulinnímu pojetí filosofie, které nemusí vyhovovat ženskému pohledu na svět.
  • Během studií vyjela na roční stáž do Severní Karolíny, kde byla ubytována v rodině protestantského pastora z okruhu křesťanských revivalistů, jejichž život se řídil poměrně přísnými křesťanskými pravidly. Despretová postupně zjistila, že je tato rodina velmi tolerantní a že nijak nenaléhá, aby po dobu svého pobytu přijala jejich životní styl. Přesto se ráda účastnila jejich bohoslužeb, na kterých ji velmi okouzlil zejména společný zpěv, velmi odlišný od ritualizované katolické liturgie. Na rozdíl od některých ostatních studentů se snažila nepřistupovat k americké kultuře a priori přezíravě a kriticky. Tento postoj se stal jejím osobním étosem, podobným tomu, jaký mnohem později objevila u Deleuze: snažila se od té doby hledat způsoby, jak se s kulturou a lidmi okolo sebe sžít, jak s nimi hledat společnou řeč, nikoli jak se od nich distancovat.

 

Co ji přivedlo k etologii

 

  • Kromě toho, že vyrůstala obklopená psy, nebylo v jejím dětství nic, co by nasvědčovalo tomu, že se jednou bude věnovat etologii.
  • Když získala magisterský diplom, učitelská dráha ani kariéra na nějaké administrativní pozici ji nelákala, proto se po ročním studiu práv rozhodla pro obor sociální psychologie. To byl konečně obor, který uspokojil její touhu po současných tématech, po konkrétnu, po tom, co jako lidé skutečně prožíváme. A když v rámci těchto studií navštívila přednášku z etologie, byl to pro ni naprostý objev: zaujalo ji zejména, jakým způsobem experimentální psychologové zkoumají chování zvířat, jaké otázky a proč jim kladou. Vybrala si tedy etologii jako specializaci a jako hlavní téma si zvolila ptačí altruismus jako paradox v neodarwinistické teorii adaptace. Zkoumala sociobiologickou teorii, že altruismus je geneticky podmíněn. Přináší údajně výhody, protože pak lze obdržet protislužbu, ale je třeba se takto chovat jen vůči příbuzným, protože jedině to s sebou ponese záruku zachování vlastní genetické výbavy. Jestliže pomohu cizím a sám se nerozmnožím, mé altruistické geny zahynou se mnou.
  • Despretová začala studovat altruistické chování rehka zahradního (Phoenicurus phoenicurus), sojky křovinné (Aphelocoma coerulescens), sojky mexické (Aphelocoma ultramarina) a vrány bělavé (Corvus tristis). Tehdejší módní sociobiologická teorie jako by dovedla všechna tvrzení o individualitě, neobvyklých způsobech chování jedinců i skupin vyvrátit genetickým determinismem. Despretová na základě rozhovorů s ornitology neměla pocit, že by se dalo v altruismu výše zmíněných druhů ptáků objevit něco sofistikovaného či originálního. Avšak jen do chvíle, než objevila články Amotze Zahaviho o timálii šedé (Argya squamiceps, popř. Turdoides squamiceps), v nichž rozvíjel své vlastní, velmi originální pojetí teorie handicapu. Na základě jeho výzkumů si timálie dávaly dárky, navzdory všudypřítomným predátorům se ráno slétaly ke společnému tanci apod. Tyto na první pohled fantaskně působící popisy ptačího chování Despretové dodaly chuť se tomuto tématu věnovat dál. Oba diametrálně odlišné přístupy opět probudily její zvědavost.
  • Náhoda jí nahrála do karet, protože těsně před absolutoriem z psychologie získala místo asistentky profesora, který zrovna potřeboval někoho s diplomem z filosofie i psychologie, a v rámci přípravy na doktorát (napsala doktorskou práci na téma „Savoir des passions, passion des savoirs" [Věda o vášních, vášeň pro vědu] 1997) získala možnost vycestovat do Izraele přímo k Zahavimu. U něj mohla sledovat výzkum přímo v terénu – a to jak Zahaviho metodologii, která ve své době budila velké kontroverze, tak metodologii dalších etologů, kteří timálie zkoumali také (jeden byl vyhraněným sociobiologem, druhý byl Zahaviho žákem a zároveň odborníkem na sociobiologii). Mohla tedy přímo v terénu pozorovat a kriticky sledovat oba přístupy.
  • Zahavi Despretovou přijal nikoli jako filosofku (filosofie ho téměř vůbec nezajímala), nýbrž jako studentku etologie na praxi. Proto mu mohla klást laické otázky, na které ochotně odpovídal: „Co teď děláte? Proč zrovna toto? Co vás k tomu vedlo? Které interpretace vám umožňují dostat se dál? Jak se dozvíte, že byste se měl ubírat jiným směrem?“
  • Při zpracovávání svých poznámek po návratu z Izraele si Despretová uvědomila, že snaha sociobiologů zbavit se sebemenší stopy antropomorfismu jim brání v tom, aby se dostali ve svých výzkumech dál: kdyby se Zahavi zcela odstřihnul např. od svých zážitků z kibucu, asi by si nikdy sofistikovaného chování timálií nevšimnul, nevěnoval by jim další stovky hodin výzkumu navíc. Spokojil by se s hranicemi, které by mu dávala sociobiologická teorie.

 

Kniha, kterou nosila v hlavě

 

  • Kromě Zahaviho Despretovou ovlivnily další dvě osobnosti: Isabelle Stengersová a Bruno Latour. Na jednu dlouhou cestu autem jí kamarádka půjčila několik kazet přednášek Stengersové věnovaných filosofii vědy. Zaujaly ji natolik, že si ihned přečetla její knihu L’invention des sciences modernes [Vynález moderních věd] a požádala ji, zda by s ní mohla konzultovat svůj nový úkol, a sice vyhodnocení terapeutického přístupu k rodinám uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie postižených válkou. Během rozhovoru se Stengersovou se Despretová rozhovořila o svém pobytu v Izraeli a trochu i zalhala, že má na to téma téměř dopsanou knihu. Stengersová ji požádala o rukopis, který ovšem neměla ani rozepsaný. Co dělat? „Nakoupila jsem si chleba, čokoládu, posadila jsem se k počítači a tři týdny jsem psala dnem i nocí.“ Uvědomila si, že knihu nosila v hlavě a bylo třeba ji dát pouze na papír. Dílo vydal nakladatel Les empêcheurs de penser en rond (Ti, co brání, aby se naše myšlení točilo v kruhu) pod titulem Naissance d'une théorie éthologique: la danse du cratérope écaillé [Zrození jedné etologické teorie: tanec timálie šedé], Paris 2004 (1996). A právě díky této publikaci zaujala Bruna Latoura a dostala se do okruhu filosofů a etologů, u nichž konečně našla pozitivní odezvu a mohla pokračovat v práci, která ji těšila.

 

Štěstí zesnulých

 

  • Despretová patří k poválečné generaci dětí, které mohly mít pocit, že musí svým rodičům vynahradit ztracené dětství, válečné útrapy a ztrátu blízkých.
  • Když jí zahynula nejmladší sestra při autonehodě, kladla si otázku, jak to oznámit rodičům. Jak to sdělit dětem zesnulé sestry? V tomto případě se spolu se švagrem uchýlili k vysvětlení, které souviselo s jejich dětstvím: nikoli rodina, ale vesnická škola, do které po válce chodili, žila lidovým katolicismem a byla prodchnuta příběhy o křížcích, které odrážely kulky a zachraňovaly vojáky, o strážných andělech, které každého z nás chrání apod. Proto první vysvětlení, které dal švagr Despretové svým osiřelým dětem bylo, že máma je v Ráji a že je obklopena anděly.
  • Později požádali psycholožku, aby dětem vysvětlila, co se stalo. Pověděla dětem pravdu o autonehodě a dala celé události skutečné kontury. Ale švagrovi vytkla, že dětem neměl povídat o Ráji a andělích. Měl jim prý říct, že nevíme, kam jejich máma odešla.
  • Despretová se domnívá, že ono „nevíme“, je v určitém ohledu apsychologické, protože lidské duši nemusí nutně pomoci vyrovnat se s takovou ztrátou. Dokonce i jednotlivé etapy truchlení, popisované v psychologii, někdy působí spíše jako preskripce než jako popis. Skrývá se v nich téměř mocenský aspekt: mohli bychom zde parafrázovat Foucaultův termín „biopouvoir“ a hovořit o „psycho-pouvoir“: to, co popisuje psychologie jako zdravé, je pak společensky přijímáno jako jediné možné a přijatelné. „Běžně o svém vztahu k mrtvým nehovoříme, společenská averze je vůči tomu velmi silná. Jenže mnoho lidí má o svých zesnulých co vyprávět. Poptejte se ve vašem okolí a uvidíte. […] Ale udržujete-li vztah k někomu blízkému i po jeho smrti, žalu se [podle psychologů] nikdy nezbavíte. To se může rychle stát sebenaplňujícím se proroctvím. […] K obvinění z regrese či zdětštilosti je už jenom kousek. […] Přijetí „reality“, takto vynucované, je cosi jako forma podřízení se.“ Z těchto úvah a mnoha příběhů o tom, jak se lidé vyrovnávali s odchodem svých blízkých, vznikla další kniha Au bonheur des morts. Récits de ceux qui restent (Les Empêcheurs de penser en rond / La Découverte, 2015), která mj. získala v roce 2019 cenu Královské akademie pro francouzský jazyk a literaturu v Belgii.

 

Výstava O zvířatech a lidech

 

  • Po smrtelné autonehodě své sestry se na radu svého muže rozhodla nějaký čas dělat pouze to, co by jim dělalo radost, aby načerpali nové síly. Proto se Despretová vzdala na určitou dobu přednášení na univerzitě a rozhodla se přijmout nabídku na organizaci velké výstavy Bêtes et hommes v pařížském La Vilette. Šlo o výtvarné zpracování života skutečných zvířat, nikoli o prezentaci lidských představ o zvířatech ve výtvarném umění. Díky čtyřleté práci na přípravě a realizaci této výstavy Despretová získala mnoho inspirativních kontaktů s celou řadou odborníků jako např. s veterinářkou Sabrinou Kriefovou, veterinářkou a badatelkou ekoantropologické a etnobiologické laboratoře Národního muzea přírodních věd, s Laurentem Avonem, genetikem z Institutu pro hospodářský chov (Institut de l’élevage), s etnoložkou Patricií Pellegriniovou a socioložkou Elisabeth Rémyovou, které se tehdy zabývaly vydřími migračními tunely pod dálnicemi. Zadání pro umělce vycházela z těchto témat: zvířata proměňují člověka, zvíře je pro člověka cizinec, zvířata mají zaměstnání, zvířata nás nutí se rozhodovat.

 

Spolupráce s Jocelyne Porcherovou

 

  • „Podívej, chci se pustit do jednoho výzkumu, protože postupně […] jak potkávám chovatele a bavím se s nimi o jejich radosti ze života, o jejich lásce ke zvířatům, zdá se mi čím dál evidentnější, že zvířata se aktivně podílejí na jejich práci.“ (2) Těmito slovy se socioložka Porcherová, která se mj. zabývala aspekty lidské práce ve velkochovech (druhy motivace, obrannými mechanismy proti rutině zabíjení a zákrokům, které zvířatům způsobují bolest a utrpení, ambivalentním postojem ke zvířatům, který si vynucují podmínky práce ve velkochovu, genderovou strukturou zaměstnanců atd.) obrátila na Despretovou, a zeptala se jí, zda by s ní nechtěla vyrazit do Portugalska a zkoumat vztah tamních farmářů ke zvířatům, která chovají. Na své cestě si pak od chovatelů postupně vyslechly spoustu pozoruhodných příběhů a zážitků. Nicméně na otázku, jakým způsobem se zvířata na práci podílejí, odpovídali, že zvířata přece nepracují, že pracuje jenom člověk. Despretovou tato odpověď udivila. Jak je možné na jedné straně velmi nadšeně a poutavě vyprávět o tom, jak zvířata při práci reagují na lidskou řeč a pozornost, a mít k jejich spolupráci spoustu neotřelých postřehů, a potom odpovědět něco takového? A právě tento rozpor ji zaujal nejvíce. Porcherové slíbila, že se s ní do projektu pustí naplno. Buď si na něm obě tak říkajíc vylámou zuby, anebo se jim podaří přijít tomuto rozporu na kloub. 
  • Despretová si přitom uvědomila, jak moc se zlobí, když se v odborných antropologických, sociologických textech nebo i v psychologii pojednává o tom, co zvířatům na rozdíl od člověka chybí, jak jsou nedostatečná, že nevědí, co je čas apod., přičemž autoři těchto textů se zvířaty do kontaktu moc nepřicházejí a už vůbec se neptají na názor chovatelů. A právě tehdy ji napadlo zeptat se farmářů jinak: „Nevíme si rady [...]. Jak bychom naše otázky týkající se rozdílu mezi člověkem a zvířaty nebo práce zvířat měly formulovat, aby pro vás jako chovatele byly zajímavé a pomohly nám pokračovat směrem, kterým jsme se vydaly?“ (3) A najednou to zafungovalo. „Kterému chovateli chcete tuto otázku položit? Chovateli, který má tisíc krav, nebo tomu, který jich má sto? A které plemeno?“ atd. Svými návrhy otázek jako by najednou vytvářeli osobitou sociologii chovatelství. A na tyto otázky už byli ochotni odpovídat. Nakonec se otázka rozdílu mezi člověkem a zvířaty stočila k jinému významu: zatímco zvířata vědí, co po nich chovatel chce, chovatel zvířatům často vůbec nerozumí! Výsledky toho výzkumu Porcherová a Despretová publikovaly v knize, jejíž název Être bête lze vnímat dvojznačně jako Být zvířetem i Být za hlupáka.

 

11. srpna 2011, aktualizováno 19. května 2023

 

1) DESPRET, Vinciane. Livre 1: Quand fait-on commencer la vie universitaire et comment on peuple des mondes? [video]. Les Possédés et leurs mondes. [online] Anthropolog.net, 19. 12. 2019. [vid. 19. 05. 2023]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=mTrpOZ0NmFc.

2) DESPRET, Vinciane. Livre 8: L’aventure Bêtes et hommes: exit le symbolique et l’animalisme. Travailler avec les animaux en terme de relations et en posant des questions. [video]. Les Possédés et leurs mondes. [online] Anthropolog.net, 19. 12. 2019. [vid. 19. 05. 2023]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=CfAxI1rT190.

3) Tamtéž.

Zdroj:

  • DESPRET, Vinciane. Comment fait-on science dans une culture locale et la vérité générative d’un récit? [video]. Les Possédés et leurs mondes. [online] Anthropolog.net, 19. 12. 2019. [vid. 19. 05. 2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rGQcV2goanw&t=1277s.

 


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2024

Copyright 2009-2023 Olga Smolová 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.