Eric Baratay

Francouzský historik, nar. 1960
1984 – agregační zkouška z dějin (úspěšný absolvent této zkoušky získává oprávnění vyučovat na lyceích a některých fakultách ve Francii).
1984-1994 – působí na středoškolské úrovni.
1994-2001 – docentem v oboru současné dějiny na Université de Lyon III - Jean Moulin.
1998 – habilitoval se jako vedoucí výzkumu
Od roku 2001 – na téže univerzitě jmenován profesorem.
Specializuje se na dějiny vztahů mezi lidmi a zvířaty v období od 16. století až po dnešek.
V současné době se zabývá prožíváním a chováním zvířat s cílem budovat historickou etologii (éthologie historique) a etologické dějiny (histoire éthologique) – tedy dějiny zvířat (histoire animale).

Bibliografie

Jako autor:

Les Bêtes de somme, Seuil 2011
La société des animaux, de la Révolution à la Libération, Martinière 2008
Et l'homme créa l'animal: histoire d'une condition, Odile Jacob 2003
L'Église et l'animal, Cerf 1996

Jako spoluautor:

Paul Bacot, Eric Baratay, Denis Barbet, Olivier Faure, L'animal en politique, L'Harmattan 2003
Eric Baratay, Elisabeth Hardouin-Fugier, Zoos, histoire des jardins zoologiques en Occident, La Découverte 1998
Eric Baratay, Elisabeth Hardouin-Fugier, La Corrida, PUF 1995

Z rozhlasového rozhovoru s Erikem Baratayem*

Dva dosti rozšířené omyly:

1) Myslíme si, že zvířat, se kterými člověk žil, bylo vždy velké množství. Avšak jejich početní stavy – jak ve městech, tak na venkově – enormě vzrostly až ke konci osmnáctého století a především ve století devatenáctém (koně tahali povozy ve městech, dostavníky, vozíky v dolech; psi tahali různé menší povozy, dojnice byly ustájeny v malých stájích přímo ve městech, ale majitelé některých dojnic a koz dokonce obcházeli ulice a dávali zákazníkům čerstvě nadojené mléko). Ještě v 18. století totiž nebylo tolik potravy, aby bylo možné živit velké množství zvířat. K jejich populační explozi došlo teprve později. Tu a tam člověk choval zvířata pro potěšení a zábavu, ale většinu jich využíval k práci či jako zdroj mléka, masa apod. Na základě toho pak mohla proběhnout průmyslová a zemědělská revoluce, díky níž se zrodil moderní Západ.

2) Domníváme se, že se lidé dříve ke zvířatům chovali lépe než v dnešních velkochovech. Většina tažných a hospodářských zvířat však žila ve velice těžkých podmínkách. Dojnice se často chovaly v malých sklepech, odkud nikdy nevycházely. Paznechty jim proto natolik přerůstaly, že byly nuceny žít vleže. Jakmile klesla jejich produkce mléka, šly na porážku. V mnoha aspektech to připomíná dnešní průmyslové způsoby chovu. Koně v dolech také neviděli denní světlo, po sedmi osmi letech se upracovali a šli na porážku. Koně, kteří tahali dostavníky, se opotřebovali už po čtyřech letech práce a koně využívaní v říčních přístavech tuto práci obvykle vydrželi jen pouhé tři roky. Principy průmyslového chovu mají tedy své kořeny už v 19. století. Pro zvířata to rozhodně nebyla idylická doba, jak se dnes mnohdy domníváme.

Vliv církví na náš vztah ke zvířatům

Katolická církev

V 17. století katolická církev zaujala vůči zvířatům tvrdý postoj: nejenže jim byla upírána duše, ale začala být vyháněna z kostelů. Do té doby se totiž zvířata jako psi, papoušci, opice apod., které chovala zejm. šlechta, běžně účastnila bohoslužeb. Také na hřbitovech, které ke kostelům přiléhaly, se obvykle chovala prasata a krávy. V 17. století se to změnilo. Najednou se mezi duchovními prosazuje snaha oddělit člověka – bytost oduševnělou – od zbytku tvorstva, které je nazíráno z čistě materiálního hlediska. V této době také kněží navlékají sutanu, čímž se chtějí oddělit od ostatních lidí, chtějí být jinými lidmi, myslícími pouze na boha. A člověk, který žije pouze myšlenkou na něj, se nemůže starat o zvířata. Karteziánské přesvědčení, že zvířata nemají duši, těmto tendencím velmi nahrává. Tyto dva přístupy ke zvířatům se vzájemně doplňují a posilují. Katolická církev se stává jednou z největších podporovatelek kartezianismu a v 19. století jej pak velice namáhavě opouští, protože se ukazuje, že se toto smýšlení obrací i proti člověku.

V 17. století si teologové také začínají klást otázku zvířecího utrpení. Descartes i katolická církev na ni našli tuto odpověď: zvířata nenesou na svých bedrech dědičný hřích, bůh je tedy logicky nemůže trestat formou utrpení tak jako člověka, jinak by byl nespravedlivý. A bůh přece nemůže být nespravedlivý. Proto zvířata netrpí. Descartes tvrdí totéž: člověk nemůže být viněn z vraždy, zabíjí-li zvířata pro maso.

Protestantské církve

Až do konce 17. století protestanti zvířata ostře odvrhovali. Jako první odmítali, aby zvířata měla přístup na posvěcená místa. Odmítali dokonce, aby se zvířata vyskytovala v legendách o svatých – jako např. v případě Františka z Assisi. Na přelomu 17. a 18. století se však situace obrátila. Jistě na to mělo vliv pronásledování, které v těch dobách protestanti zažívali. Získávali tak větší empatii ke všem utiskovaným. Např. angličtí kvakeři, kteří byli na konci 17. století tvrdě pronásledováni, potom jako první začali hovořit o ženských právech, o nutnosti zrušit otroctví a také o nutnosti chránit zvířata. Nikoli náhodou se tyto otázky probíraly jedna vedle druhé i později – generála Grammonta, který stál za prvním zákonem na ochranu zvířat ve Francii, podporovali abolicionisté včele s Victorem Schoelcherem. Ostatně už za Velké francouzské revoluce ti, kteří vystupovali na obranu černých otroků, zároveň hovořili o nutnosti chránit zvířata.

Zvíře jako „jiný“

Zvířata, která s námi žijí, jsou podle Erica Barataye aktéry své vlastní historie, protože na vztah s člověkem aktivně reagují, vyvíjejí se. Chovají se jinak než před sto či dvěma sty lety. Platí to pro tzv. zájmová zvířata i pro zvířata hospodářská. Zvíře jako „jiný“ je tématem Baratayovy knihy, která vyjde v roce 2012.

______________________________________

*) Rozhovor Elisabeth de Fontenayové s Erikem Baratayem v pořadu Vivre avec les bêtes, vysílaného 5. června 2011 na France-Inter; je dostupný v archivu France-Inter na WWW: <http://www.franceinter.fr/em/vivre-avec-les-betes/105558> [cit. 20. října 2011]