Všeobecná deklarace zvířecích práv (1989)

Tato nová verze Deklarace z roku 1978 byla přijata Mezinárodní ligou za zvířecí práva v roce 1989. Francouzská liga za zvířecí práva zároveň s tímto textem distribuovala také vysvětlující text „Duch Všeobecné deklarace zvířecích práv“, jak tomu bylo i po roce 1978.

 

Všeobecná deklarace zvířecích práv

 

Preambule

Vzhledem k tomu, že život je jeden a že všechny živé bytosti mají společný původ a že k jejich diferenciaci došlo během vývoje druhů,

že každá živá bytost má přirozená práva a že každý živočich s nervovým systémem má zvláštní práva,

že pohrdání těmito přirozenými právy, ba dokonce jejich pouhá neznalost má za následek závažné ohrožování přírody a vede člověka k páchání zločinů na zvířatech,

že předpokladem soužití živočišných druhů na zemi je to, aby lidstvo uznalo právo ostatních druhů na existenci,

že úcta člověka ke zvířatům je neoddělitelná od úcty, kterou chovají lidé k sobě navzájem,

je vydáno následující prohlášení:

 

Článek 1

1. Všichni živočichové mají v rámci biologické rovnováhy stejné právo na život.

2. Tato rovnost nezakrývá rozdílnost druhů a jedinců.

 

Článek 2

Život každého zvířete má právo na úctu.

 

Článek 3

1. Žádné zvíře nesmí být vystaveno špatnému zacházení nebo týrání.

2. Jestliže je usmrcení zvířete nevyhnutelné, musí být okamžité, bezbolestné a nesmí u něj vyvolávat úzkost.

3. S mrtvým zvířetem se má zacházet slušně. 

 

Článek 4

1. Divoké zvíře má právo žít na svobodě a rozmnožovat se ve svém přirozeném prostředí.

2. Dlouhodobé zajetí, rekreační lov a rybolov i jakékoliv využívání divokého zvířete pro jiné než životně nezbytné účely jsou s tímto právem v rozporu.

 

Článek 5

1. Zvíře, které je závislé na člověku, má právo na pozorné zacházení a péči.

2. V žádném případě nesmí být opuštěno nebo neoprávněně usmrceno.

3. Veškeré formy chovu a využívání zvířete musí respektovat fyziologii a chování, které jsou vlastní danému druhu.

4. Veřejná vystoupení, představení a filmy využívající zvířata musí rovněž respektovat jejich důstojnost a nesmí obsahovat žádné násilí.

 

Článek 6

1. Pokus na zvířeti, který zahrnuje fyzické nebo psychické utrpení, porušuje jeho práva.

2. Je nutno vyvíjet a systematicky zavádět náhradní metody.

 

Článek 7

Jakýkoliv čin, jenž má za následek zbytečnou smrt zvířete, a každé rozhodnutí, které k takovému činu vede, je zločinem proti životu.

 

Článek 8

1. Jakýkoliv čin ohrožující přežití divokého druhu a každé rozhodnutí, které k takovému činu vede, je genocidou, tzn. zločinem proti druhu.

2. Vybíjení divokých zvířat, znečišťování a ničení biotopů je genocidou.

 

Článek 9

1. Právní subjektivita zvířat a jejich práva musí být uznány zákonem.

2. Ochrana zvířat musí mít své zastoupení ve vládních orgánech.

 

Článek 10

Výchova a veřejné školství mají vést člověka k tomu, aby již od dětsví zvířata pozoroval, rozuměl jim a vážil si jich.

 

---

Zdroj:

Georges Chapouthier, Zvířecí práva, Praha, Triton 2013, s.42-44